Ski Vysočina

Švýcarsko - Lenzerheide 15.-18.1.2009

Rubrika Lyžařské výlety - deníky,   Vydáno 09. 03. 2009,   Přečteno 3955x



Na tuto lyžařskou misi jsme se vydali po pečlivém výběru a navíc i částečně na pozvání z časopisu Snow, kde jsme využili možnosti získat na jeden koupený skipas druhý zdarma v tomto zajímavém švýcarském středisku. Na cestu jsme se vydali z centra Vysočiny Jihlavy s naším výtečným osvědčeným dopravcem Martinem, který nás spořádaně uložil do svého tradičního vozu, kde nám na dlouhou cestu nechybí pouštění filmů a cesta nám tak ubíhala rychleji, protože to do Švýcarska trvá přibližně 9 hodin s pár zastávkami na občerstvení. Vyjeli jsme tedy ve čtvrtek dopoledne tak, abychom byli večer na místě a v klidu se vyspali na 3-denní lyžování, které nám slibovalo i slunečné počasí dle předpovědi. Ubytovaní jsme byli ve městečku Churwalden, které se nalézá kousek od centra oblasti. Po příjezdu na místo jsme se radovali z pěkného počasí i malebného výhledu na okolní kopce, kde nechyběli upravené sjezdovky. Chvilku jsme hledali, kde má být naše chatička a tak po domluvě našeho vedoucího s majitelem jsme se vydali na menší pěší túru s věcmi a sudem plným zlatavého moku do útulné chaty, která se nacházela docela vysoko nad parkovištěm, kde jsme museli nechat auto. Do chajdy se dalo jít jen pěšky. Asi po deseti minutách náročného a klikatého stoupání jsme všichni doslova vysíleni dorazili na místo, kde ale únava rychle pominula po zjištění, že tato chata je přesně taková, jakou si ji všichni představovali. Nechyběla zde výborně vybavená kuchyň, prostorný hlavní obývák a nahoře několik místností na spánek, tedy větší ložnice i s pár pokoji. Samozřejmě zde byla i moderní sprcha, prostě vše jak má být. Jak jsme se později dozvěděli, majitel zde přebývá po celý rok, a když má hosty, tak se prostě odstěhuje do sklepa, kde má svoje menší zařízené bydlení. První večer jsme si měli po roce co říct, seznámili se s novými přáteli a plánovali jak budeme lyžovat. Po probuzení, které bylo ještě ve tmě díky nedočkavému kolegovi, jsme po rozednění měli nádherný výhled na okolní svahy a kopce, kde byla vidět i lanovka a modré nebe nám slibovalo ideální podmínky. Po vydatné snídani jsme se tedy vydali rovnou dolů na parkoviště, kde jsme si vyzvedli z auta lyže a po získání skipasu mohli nastoupit přímo na lanovku sedačku, která nás vyvezla do výšky nad okolní krajinu. Zdejší vleky jsou propojené a proto jsme postupně vyzkoušeli všechny tratě, které se táhnou celým údolím. Převažují zde červené sjezdovky a modré, je tu i pár černých, které se sjíždí parádně díky pevnému a neklouzavému sněhu. Takto jsme lyžovali až do večera, kdy jsme dojeli do našeho městečka na parkoviště přímo po modré sjezdovce. Večer nám zpříjemnili i dobře opečené brambory na másle, takže jsme usínali na další den dobře naladěni i díky pěnivému moku z Čech. Druhý den tradičně nedočkavý kolega spustil za šera alarm a tak jsme, než se nám podařilo vstát z postele, radostně zjistili, že bude opět azzurro. Na lanovku jsme se dostali vcelku brzy, dnes jsme měli plán podívat se i na druhou stranu údolí, kde byli vidět dlouhé klikaté úseky sjezdovky spolu s kabinovou lanovkou. Nejprve jsme si dali u naší chaty menší asi 1,5kilometrovou sjezdovku, kolem které vede sáňkářská dráha, která se klikatí tak zajímavě, že má dle místních údajů neuvěřitelných 3,1km. Sníh zde ale nebyl dlouho zjevně upravován, takže jsme raději přejeli na další úsek lanovkou. Zde jsme lyžovali do 11hodin, poté jsme sjeli po dlouhé modré sjezdovce do městečka Valbella na zastávku, kde jsme čekali na skibus. Měl jet za chvilku, ale ouha bylo nás o jednoho míň. Chyběla jedna lyžařka, nikdo nechápal kde je, protože jsme odjížděli společně. Po žhavení telefonu jsme zjistili, že se někde zapomněla. No nic, skibus už jel tak jsme po svačince už vyhládlých kolegů nasedli do dalšího přijíždějícího busu bez ztracené kolegyně, která mezitím sjela někam na parkoviště kde bydlíme. Ještě podotknu, že skibus jel přesně na vteřinu, což potvrdil i Šoty odpočítáváním. Na druhé straně jsme byli za chvilku, skibus zastavil na zastávce u kabinové lanovky na Rothorn, odkud jsme vyjeli dvěma kabinkami až do výšky 2.960m. Zde nás překvapila slušná zima, ale za to pěkný výhled na okolní vrcholky. Zde bylo několik sedaček a kotev, kde si našel tu svoji sjezdovku opravdu každý. Za zmínku stojí zajímavá spojnice tunelem, který tvoří na jedné straně skála a na druhé jakási dřevěná uzavřená ohrada, kde jsme vyjeli na červenou sjezdovku. Mě se zalíbila pěkná hospůdka asi ve 2.220metrech, jmenovala se Bergrestaurant Mottahütte. Zde nás překvapila česká obsluha i s pohlednými slovenkami, které zde pracují jako číšnice i jako pomocný personál v kuchyni. Zde nás později zachrání nečekaný průšvih, ale o tom v dalších řádkách. Po vydatném občerstvení, které se pohybovalo kolem sedmi franků v podobě točeného piva, hranolek nebo polévky, jsme se vydali vychutnávat zdejší perfektně upravené svahy, které co se do počtu lidí nedalo srovnat s protější stranou nad Lenzerheide. Bylo zde jednoznačně méně lidí a lepší, delší až 3km sjezdy pod čtyř nebo šesti sedačky, nebo až dolů pod kabinku. Zde jsme se shodli na podobných tratích jako třeba v Davosu, který je ale více lyžařsky známý. Poté již za stmívání, kdy se nám ani nechtělo zpět do Churwaldenu, jsme se dostali přes silnici sjezdem asi 3km po modré trati až k našemu parkovišti k autu a chatě. Poslední večer jsme poté pojali velkolepě a všichni si dali jídla a pití co hrdlo ráčí, protože se nikomu nechtělo vozit vše zpátky. Poslední nedělní ráno už nás nevzbudil žádný budík, atak jsme se konečně dobře vyspali, v klidu si sbalili věci a čekali na převzetí chaty majitelem. Poté jsme měli v plánu samozřejmě lyžovat pod Rothornem. Už nás ale neprovázelo pěkné počasí, dle naprosto přesné týdenní předpovědi přišla mračna a nepříjemný vítr. Na Rothornu byl opravdu silný, ještě jsme tam dopoledne vyjeli, a nechali si batožiny na oběd u naší oblíbené restauraci Mottahütte. Poté jsme zkoušeli, jak se lyžuje asi tak v 15metrové viditelnosti, ale nebylo to ono. Již jsme plánovali cestu na oběd, když v tom jsme zjistili, že kvůli větru zavírají velkou kabinovou lanovku na Rothorn. Vzápětí zavřeli i šesti sedačku, která taky vedla k naší restauraci. To byl šok, neměli jsme se nijak dostat k batůžkům. Jediné řešení zbyla kotva, která ale leží asi 100m výšky nad poslední čtyřsedačkou. My tři nešťastníci jsme se tedy vydali strmě po sjezdovce,kde na nás čekala vysněná kotva. V tomto větru se dalo jít s lyžemi jen pár metrů, poté vždy zastavit, rozdýchat a jít dál. Nejrychlejší Petr musel mít velkou motivaci z nového batohu, protože byl asi za půl hodiny u kotvy, kterou chtěla obsluha už taky vypnout, i když bylo teprve 13 hodin, ale když viděl jak lapáme po dechu po ukrutném výkonu, ještě jsme se tedy nechali vyvézt nahoru a hurá do teplé hospůdky, která měla naštěstí otevřeno. Bylo zde jen pár lidí, hlavně vlekařů na skůtrech. Dali jsme si občerstvení, prohodili pár slov s místní uklízecí slovenkou a pak si vychutnali sjezd bez nikoho kolem v docela již dobré viditelnosti, což se nám náramně líbilo. Poté již bylo 15hodin a my museli končit, abys jsme byli brzy doma na Vysočině. Cestu nám zpříjemnila zastávka u Šotyho tety v Německu, kde jsme dostali výbornou polévku a pečivo domácí výroby. Domů jsme dorazili asi ve 2 hodiny ráno a všichni se už těšili do postele plni zážitků, o kterých sem byl poctěn napsat tento článek.

S pozdravem F. Jáchim

© Copyright 2002 – 2007 SkiVysocina.cz, web site byl vytvořen v phpRS, za podpory firmy CaberNet Software Admin