Ski Vysočina

Rakousko - Enžská cyklostezka 2.-6.7.2010

Rubrika Cyklistické výlety - deníky,   Vydáno 21. 07. 2010,   Přečteno 3699x



Autor: Anita

V pátek 2.7. 2010 ve 14 hodin jsme započali naší skvělou cyklistickou výpravu. Poskládali jsme se v osmičlenné posádce do super dodávky našeho řidiče Šotyho, který nejen že nás bezpečně dopravil na určené místo, ale byl skvělým organizátorem a bavičem celé party. A tak jsme vyrazili směr Rakouské Alpy. Cesta nám rychle utekla a po pěti hodinách jsme dorazili do bezvadnýho kempu Puttersee v Irdingu. 

Po vyházení všech věcí z auta (a že jich nebylo málo...!) jsme se pustili do stavění stanů u čehož byla fakt sranda!! :-) Nejlíp se osvědčil Markétin a Jirkův "Americký stan" který byl úžasný do první bouřky, po níž měli ve stanu menší povodeň. V kempu bylo přírodní jezero, ve kterém jsme se jak se patří vyřádili. Večer jsme poseděli, popili a kolem půlnoci zalehli, neboť nás v sobotu čekala celkem náročná 100km etapa. Po opuštění stanů nás Šoty naložil i  s koly do auta a frčeli jsme si to k samému prameni řeky Enns, kde nám rozdal mapy, které pro nás sám připravil (musím dodat, pouze klukům, protože dostat je do rukou holky jezdíme pravděpodobně v Alpách ještě dnes...)  Šoty se s námi rozloučil slovy: ,,Když dorazíte do 5, jste frajeři." Tomáš alias Maty, kterému to při focení fakt seklo (hlavně z pravé strany) se ukázal nejen jako model, ale především jako super navigátor. Cesta vedla krásnou krajinou. Lanovka, která nás měla vyvézt až na vrchol hory Planai (1 895m) s námi vyjela pouze do poloviny, kde jsme zjistili, že Jirka se kochal krajinou z výšky natolik, až nechal helmu v kabině (Jirka II.zařídil vrácení helmy). Naštěstí Maty opět zaperlil a svou brilantní angličtinou nám zajistil  autobus, kterým jsme se dostali až na vrchol. Tam jsme se posilnili, doplnili tekutiny a frčeli si to dolů. Trasa byla pokřtěna krví, Jitka nezvládla na šotolině zatáčku a už měla lékárnička pohotovost. Zdárně jsme se vraceli do kempu, před kterým jsme se díky běžeckému závodu zamotali tak, že jsme trasu protáhli o dobrých pár km. Byli jsme utahaní, vyčerpaní, ale síly na koupání v jezeře nám ještě zbyly. V neděli ráno jsme posnídali každý podle své chuti. Jirka ze svého amerického stanu vytahal zásoby proviantu. Po neustálém napadání Markéty, proč toho tolik nakoupila, se postupně prožral až na dno!!! Hodili jsme na sebe plavky a naposledy se vykoupali v jezeře, kterému Romča neřekla jinak než "Náš rybník". Sbalili jsme stany, naházeli věci do auta a vyrazili na kolech směr další kemp cirka 85km. Už od rána jsme ujížděly mrakům, které nás během dne stejně dostihly. Z donucení jsme na sebe museli dát pláštěnky, ve které Jirka vypadal jako "Tátova nejrychlejší spermie", ale ani my ostatní jsme v nich nevypadali o nic lépe...Trasa nám krásně ubíhala a když konečně vylezlo slunko, Marký píchla kolo. Ovšem náš klučičí tým dokázal zalepit duši a nasadit kolo zpět tak rychle, že jsme si nestačily ani odpočinout. Unaveni jsme dojeli do cíle. Opět nás čekal krásný kemp, kde jsme po postavení stanů zase skončili v jezírku. Voda byla čisťounká, ikdyž dost studená. Prohřáli jsme se teprve v úžasných sprchách. Od paní domácí jsme dostali šnaps, který zachutnal především Jitce, Tomovi a Jirkovi, kteří pili tak dlouho ústupovou až se láhvi pomalu podívali na dno. Nadcházející noc nás děsila bouřka až do rána. V pondělí dopoledne, když nám konečně oschly stany jsme je opět sbalili a vyrazili na 95-ti km etapu, ta pro nás byla jednou z nejnáročnějších. Zpočátku to byla celkem pohodička, než jsme se dostali do úseku, který měl 4km tvrdého kopce!! Naši borci - Maty a Jirka dole nasadili tempo a my ostatní z nich na chvilku zahlédli pouze záda. Jitka s Jardou jim chvíli konkurovali. My ostatní (Romča,Anita,Marký a Jirka) jsme nasadili tradičně převod 1:1 a odevzdaně funěli k vrcholu. Po pořádném slejváku jsme došlapali pěšky. V příjemné hospůdce na vrcholu jsme se usušili, zahřáli čajem a rumem. Nikdo netušil, co na nás při sestupu ještě čeká...! Podle Šotyho slov měla být tato cesta nejmalebnější. První nešťastnicí byla Romča, která píchla kolo. Měla však u sebe náhradní duši, takže naši kluci vyměnili kolo tak rychle, že ani v depu F1 by to nezvládli rychleji. Samozřejmě dostali pochvalu. Druhou nešťastnicí jsem byla já, když jsem jako jediná neprojela bahnitým sesuvem půdy a přímo do něj zahučela. Všem bylo do smíchu, mě do pláče. Tenisky vzaly za své... Dále nás čekaly  kouzelné tunely s minimálním, zato ekologickým osvětlením. Nebylo vidět vůbec nic. (tam padla taky památná věta „doprd… co je na těch tunelech tak zajímavého , je tady zima a tma jako v prde…“autor je Anita)Tunely byly ručně a určitě pracně tesané, ale jejich krásu jsem moc nevnímala, jaká mi byla zima. Konečně jsme se svezli dolů na asfaltku, hřálo slunce a bylo nám fajn :-). Večer jsme dojeli do kempu, postavili stany, přeprali špinavé hadry a úplně vyčerpaní si vyšli do města na pozdní večeři. Marký byla za dámu, jako jediná si vyrazila v sukni a že jí to slušelo. Parádně jsme se najedli a taky pobavili, Jirka totiž sežral co mu pod ruce přišlo a na závěr si pěkně (česko –německy)popovídal se servírkou. Chtěl zaplatit v chorvatských kunách ale servírka nechápala a na větu „Ty nevíš co je kuna“ jsme všichni vybouchli smíchy.Po té jsme hráli  zajímavou hru, kterou v krátké chvíli prokoukl Jarda, je to prostě chytrej kluk :-). S Tomem to bylo naopak, když hru už chápal každej, vehementně jsme se snažili mu ji vysvětlit. Byl to ale marný boj - nepochopil! Zato v mapě byl jako doma. Při cestě do kempu nás doprovázelo pár kapek, jak jsme ulehli do stanů, rozlilo se jako z konve. Ráno jsme posnídali, Jirka dojedl zbytek zásob. Jeho apetit mu musí člověk závidět. Po sbalení všech věcí nás čekala poslední 39ti km etapa. Byl nádherný slunečný den, jen neradi jsme se smiřovali s tím, že náš výlet končí. Šoty nám tedy ještě nabídl, že když si vyšlapeme malinkej kopeček, tak přijedeme ke koncentračnímu táboru Mauthasusen, který stojí za vidění. Když jsme s jazykem na vestě vyšlapali nahoru, ztuhl nám úsměv na tváři. Bída a utrpení lidí, kteří tyto hrůzy zažívali se nedá zapomenout. Ukončili jsme prohlídku a sjeli dolů za Šotym. V rychlosti, poněvadž opět to vypadalo na bouřku jsme všechno naházeli do auta a rozjeli se k domovu. Cesta utíkala, dopíjel se šláftruňk a bylo veselo. Už v Čechách si Šoty všiml mladé cyklistky, která měla zřejmě defekt na kole. Zastavili jsme, kluci vyskákali a ochotou jen zářili. Po opravení kola jsme mohli frčet dál. Šoty byl skvělej, všechny nás rozvozil. Děkovali jsme mu za krásně strávenou dovolenou. A taky děkujeme Romče  a Jardovi, že na poslední chvíli doplnili náš tým a projevili se jako úžasňáci. Doufáme, že se příští rok sejdeme ve stejné sestavě na Taurské cyklostezce.

Mikrobusová přeprava

webové stránky léto

GoPro video

Shut Board

© Copyright 2002 – 2007 SkiVysocina.cz, web site byl vytvořen v phpRS, za podpory firmy CaberNet Software Admin