Ski Vysočina

Korsika 23.8.-4.9.2011, deník z cesty

Rubrika Cyklistické výlety - deníky,   Vydáno 13. 09. 2011,   Přečteno 5690x



 KORSIKA 2011 "aneb" chybí 

Vše začalo již v září roku 2010, kdy „zdravé jádro“ skupiny při odjezdu z cyklovýletu po francouzské Provence usoudilo, že by vůbec nebylo marné navštívit i Korsiku. Slovo dalo slovo a po několika sezeních v hospodě Jupík se vykrystalizovala skupina o konečném počtu třinácti účastníků. K nestárnoucím hvězdám Lojdům, Emmerům a Kahounům se přidali Točíkovi, druhý mikrobus obsadili mladé pušky Jirka, Radek, Marián, něžné pohlaví zastoupili Majka a Romana alias Romík z Puklic. Kdo nám tady ale chybí nejvíc, je Milan.

úterý 23.8.2011

Vraťme se ale do současnosti, už je mi trapné psát o tom, jak nalodění všech účastníků proběhlo rychle a podle vorschriftu, ale opět se povedlo. Oba mikrobusy se sjíždí na Kosově u Emmerů, kde probíhá přeskupení posádek i proviantu. Ve velkém mikrobusu VW Crafter se převáží pouze bicykly, celkem 14 jednostopých arabů. Že Vám nesedí počty? Správně, i já pro tentokrát beru své nesmrtelné, 15let staré KHS. Nevěřící jen kroutí hlavou. Malý problém nastává pouze s Radkovým monsterkolem, jeho horák na 29‘‘ kolech se na šířku do auta prostě nevešel. Nakonec situaci řešíme tím, že kolo ukládáme na ležato mezi matrace. Ostatní pomocný materiál jako osvědčené krabice s jídlem nebo sudy s pivem jsou naložené v Transitu. V 17:30 vyjíždíme směr Znojmo. Cestou ještě přibíráme Máju a Majku na cestě a huráááá do Rakous. Hopla, na hranicích ale kontrola, Šoty zadržen, Jarda projíždí. Po nezbytné kontrole dokladů nás dychtivý mladý celník posílá na … Okresní přebor, devátý díl. Bohužel po chvilce hledání klíčů a jejich nenalezení nás vpouští do Austrie. Škoda, nebo spíš štěstí? Po rychlé sčítací anabázi, kdy si někdo přidává a někdo kilogramy ubírá, zjišťujeme, že bychom asi s fousem projeli bez štráfku. Ještě krátká zastávka ve Vídni doplnit tekutiny do vozidel a jedeme dál. Pak všichni usnuli, alespoň u mě ve vozidle. Z vyprávění posádky druhého vozidla na odpočívadle zjišťuji, že v druhém mikrobusu je situace zcela opačná. Po celou dobu zapnuté stereo "Radek & Dodo", prý i rádio bylo vypnuté. Další zastávka ve Villachu, doplnění tekutin žíznivým koňům a už jedeme po krásné autostrádě v Itálii. Opět všichni spí. <<šoty>>

středa 24.8.2011

Po zdolání Apenin už na dosah středozemního Livorna se na nás na mýtnici směje krásný účet za tuto noční eskapádu, 38 éček za každý mikrobus. To už se ale naloďujeme na Vincenta, jednu z vlajkových lodí trajektové společnosti Moby, se kterou se dostaneme na a možná i z Korsiky. Na lodi se Majka tak vytrvale vystavuje rannímu sluníčku (odjezd v 8:00), až si spaluje obě ramínka. Šoty přesvědčuje všechny přihlížející, že ta hora pokrytá sněhem v dáli je Mont Blanc. Poznávací znamení, že plujeme správným směrem je fakt, že každý druhý pasažér studuje průvodce Korsikou. Po čtyřech hodinách plavby připlouváme do Bastie a vydáváme se na 90km dlouhou cestu do Calvi, kde budeme po následující tři noci kempovat. Col de Teghime jsme netrefili, tak se vydáváme dalším průsmykem Col de San Stefano. Cestou potkáváme hasičské hlídky strážící případný požár a jednotku cizinecké legie v plné polní při výcviku. To už je na dosah Calvi a kemp du Pinede. Po postavení stanů a krátkého obědu následuje hromadný úprk na nedalekou mořskou pláž. Po koupačce se ještě Mája a Radek vydávají zdolat nedaleký, 800m vysoký kopec, kde jak jsme předpokládali, byla „keška“. Je večer, právě sepisuji poznatky z celého dne a všichni už popíjíme vychlazený, točený Staropramen. Připojení k 220 voltové síti proběhlo trochu komplikovaně, jelikož nám na recepci zapůjčují vadný adaptér. Vše nakonec dopadá dobře a za několik málo chvil je půlka sudu vypitá. Plánujeme zítřejší den a shodujeme se všichni až na některé výjimky, že ráno vyrazíme přesně v sedm hodin. Uvidíme, jak se povede. <<šoty>>

čtvrtek 25.8.2011

Druhý den ráno nakonec vyjíždíme v 7:36, což je ještě v rezervě. Dvouhodinová cesta na start první etapy probíhá stylem, že osádka prvního vozidla vyspává a na palubě druhého vozidla stále vyhrává „stereo“. Po příjezdu do lyžařského střediska Haut Asco nastává focení na jednom z nejvyšších bodů našeho putování. Lyže ale nemáme, bereme zavděk kolům. Také to je poslední místo, kde se dámy dobře vychcaly, jak konstatuje po několika dnech Kristýna. Cestou potkáváme skupinu, která pravděpodobně bude provozovat canoying. Na nedalekém janovském mostě plánujeme hromadnou fotku, bohužel že se nedaří. Organizace dopadla prachbídně a ze zamýšlené fotky je jenom část. Cestou do střediskové obce Asco míjíme pozůstatky místní ZOO, osli, koně a krávy, co se pasou na silnici. Ve spodní části kaňonu nabízí stejnojmenná řeka Asco příjemné tůňky na koupání, využíváme jedné z nich, příjemné osvěžení je po chuti každému kolouškovi. Ještě před koupačkou poprvé navštěvujeme restauraci a ochutnáváme místní tradiční korsické pivo Pietra (6% jedlých kaštanů). Krátký 4km přesun po silnici je vyčerpávající, vůbec nefouká, jenom svítí a svítí. Na odbočce již čeká Šoty v cyklistickém, připraven zdolat jako všichni účastníci průsmyk Col de San Colombano s výškovým převýšením 400m. Po 5km jízdy mírně stoupajícím terénem chytá Mája druhý defekt. Při servisu zjišťuje Šoty problém s přehazovačkou a vrací se zpět pro auto. My stoupáme dále do sedla a Irče dochází voda v chladiči. V průsmyku nás ohromuje široký výhled po celé oblasti. Během sjezdu směrem k moři projíždíme nádhernou vesničkou Belgodére, kde mají na místním náměstíčku dostaveníčko „pompieres“ z celého okolí. Fotografii místního hřbitovu bude mít jistojistě každý z nás zachycenou na své paměťové kartě. Následuje sjezd k moři a zasloužená koupačka. Šoty neodhadnul ponor a lehce si škrábnul podpalubí o místní korál. Doba léčení týden. Krátký přesun do kempu s naloženými koly mikrobusem a už rozjíždíme chlaďák a pivka. Švýcarští sousedé bydlící vedle nás s údivem kroutí hlavou a ptají se, zda-li si naší pivní soupravičku mohou vyfotit. Samozřejmě souhlasíme. <<šoty>>

pátek 26.8.2011

Po vydatné snídaní skládající se z baget a májek se vydáváme na další etapu. Mikrobusy s naloženými koly se vyvážíme tam, kde jsme skončili předchozí den, do krásné vesničky Belgodére. Jsme ale ochuzeni o dva účastníky, Mariána a Radka alias Mrkvičku. Ti se vydávají na expedici do oblasti Desert Des Agriates, kde má Mája přichystanou kešku na ulovení. Katastrofální příjezdová cesta byla vykoupena nádherným koupáním na pláži s bílým pískem za přihlížení milionářů z kotvících jachet. My se ale pouštíme po úbočí horského masivu, kde jsou jako korálky navlečené překrásné vesničky Costa, Nessa, Feliceto, Muro a na konci tohoto náhrdelníku na návrší nás čeká perla tohoto kraje, San Antonio. Na plotě kolem cesty několikrát vidíme vysušené divočáky, cestou trháme asi tunu fíků. Po celou dobu nás sledují luňáci hnědí, využívající teplých vzdušných proudů. Sledujeme je z vrchu, protože silnice vede vysoko v horách. V každé vesnici nás zaujímá zvláštnost, kdy věž kostela je mimo objekt a připomíná nám spíše minaret. Po 30km na nás číhá další horská prémie, výšlap do vesnice San Antonio, zařazené do „Villages de France“. Výhled z vrcholové partie je impozantní, na dosah ruky máme celou dnešní trasu i pobřeží od Algoly až po Ill de Rouse. Návštěva hospůdky za účelem lehkého doplnění tekutin se mění v nefalšovanou žranici. Poprvé ochutnáváme místní korsické víno, chutná. Sjezd zpět do Calvi je příjemný, i když je po hlavní komunikaci, i tak je sjízdný. Večer vyrážíme po skupinkách do přístavu, někdo jde pěšky, někdo jede na kole. I když už je večer, je neskutečné vedro. Po chvilce hledání se všichni setkáváme v pevnosti. Potkáváme první čecháčky a dáváme si zmrzlinu. Cestou zpět míjíme zcela přeplněné hospody s přetékajícími stoly jídel. Na kruhovém objezdu na konci města zastavuje policejní hlídka vše motorizované i šlapající v obou směrech. Šoty je taktéž ležérně zastaven a stejným způsobem i nenápadně zmizí jediné policejní kontrole za celých 12 dní. <<šoty>>

sobota 27.8.2011

Ranní ptáče, dál doskáče, kdo víc žere, dříve chcípne. Budíček 6:00, ranní koupačka v moři je zavržena, fouká. Při snídani zkouší Mrkvička aranžování igelitových tašek nejmenovaného nákupní řetězce na všechny přísedící, nějaká soutěž o luxusní zájezd. Všichni u stolků ochotně nastavují umělé úsměvy a už čekají, co z toho kápne. Předmětem soutěže je fotografie z dovolené, kde bude zobrazena igelitka s logem obchodního řetězce a minimálně nějaké osoby. Po snídani probíhá bleskové zabalení bagáže a proviantu a v 9:15 jsou všichni připraveni na startovní čáře dnešní etapy, téměř 100km dlouhého přesunu na jih. Začínáme průjezdem přes Calvi a pokračuje dál po silnici vylámané ve skalách nad mořem s výhledem na strmé skály, moře a vlny. A opět stoupáme. Stoupání dosahuje v jednom krátkém úseku až 18 %. Naštěstí pofukuje větřík a odměnou nám jsou krásné výhledy na rozbouřené moře. Sjíždíme k jedné z mnoha krásných pláží. Někteří z nás neodolají obrovským vlnám a laškují s nimi, tak dlouho, než jim vlna podráží nohy a oni absolvují nedobrovolnu koupel za neskrývaného veselí ostatních. Ještě sbíráme několik kil různobarevných oblázků na pláži a pokračujeme dál v cestě. Cestou řešíme dilema, zda si máme najet o několik desítek kilometrů navíc a navštívit tůně s křišťálovou vodou na řece Fango. Vzhledem k tomu, že jsou stále s námi doprovodná vozidla, odbočujeme vlevo na silnici, která vede kolem řeky. Vody v řece přibývá, zastavujeme a za chvilku již mladší skáčou z vysokých skal do hlubokých obřích hrnců. Osvěženi nasedáme na své bicykly, kromě Romči, jejíž kolo není schopno další jízdy, jelikož jeden z vášnivých fotografů jí na něj stoupl. Na křižovatce le Fango se ještě občerstvujeme výborným kapucinem, pivkem a vínem. Chlapi ještě prohlíží Romany kolo, zda by se s tím nedalo přece jenom udělat, ale bohužel nedalo. A opět stoupáme po nedávno zmodernizované silnici s nespočetnými zatáčkami. V průsmyku Col de la Croix jsme ubezpečováni Martinem, že nyní budeme již jen sjíždět do samého Porta. Následuje nejhezčí úsek silnice, kdy romantická cesta je vytesaná do červených skal a mořská hladina se leskne přímo pod námi. V řadách cyklistů najednou nastává zděšení, kdy se před námi nečekaně objevuje další stoupání. Nadávající se posilují hroznovým cukrem, ale vyráží dál. Po krátkém stoupání již je čeká kýžený sjezd do Porta, kde se postupně ubytováváme v campu Les Oliviers. Tachometry ukazují ujetých 95 km. Koupel je jen ve sprchách, jelikož krásný bazén, který je součástí campu, je již uzavřen a moře je příliš rozbouřené. Večer trávíme povídáním a prohlížením fotek při popíjení točeného českého piva a vínka různých značek.  <<světlana>>

neděle 28.8.2011

Dopoledne trávíme v kempu. Je volnější. Některé ženy tak mohou vyzkoušet aquaerobik pod vedením korsické statné plavčice. Vše se odehrává v povedeném bazénu, který je součástí kempu. Pro některé muže bylo dopoledne hodně pracovní. Na nich záleželo, jak se budou odvíjet Romaniny další dny dovolené. Její kolo mělo velkou osmu a bylo nepojízdné. Při skupinovém foto v předchozím dni Šoty Romanino kolo mírně rozšlápl. Mirek, Pavel a Marián se osvědčili jako zkušení montéři kol. Do horského sedla Col de Verghio (1477 m n.m.) jsme vyráželi v plném počtu. Vyráželi znamená, že nás Šoty vyvezl. Joklův cykloprůvodce tuto trasu označuje jako „středně těžkou“. Ale téměř od hladiny moře, kde kempujeme, do sedla, je to pořádné převýšení a také hlavně hodně dlouhé (asi 35km). Pěkně bychom se zapotili. Obrovitá socha v sedle se stává naší obětí. Čí socha – nevíme. Ani průvodce neuvádí. Obětí proto, že zde probíhá další focení s igelitkami nejmenovaného obchoďáku - „akce exotická dovolená“. Myšlenka, že se sápeme vzhůru k soše po igelitkách s nákupem, byla dobrá. Skončilo vše u idey. Manageři naše foto nakonec neobdrželi, Mrkvajs nenavázal spojení. Cestou dolů ze sedla se kocháme pohledy do hlubokého údolí soutěsky Spelunca a krásným, borovým lesem. Soutěska sloužila kdysi jako oslí cesta. Do roku 2004 také jedna stráň jako mega smeťák. Po cestě dolů pociťujeme poprvé potřebu použít větrovky, je chladno. Katka si při jedné zastávce při parkování kola namlátí koleno. Zastavujeme v horské Evise (výška 829 m.) a občerstvujeme se v hospůdce. Abychom měli sílu bojovat se zdivočelými domácími prasaty. Je jich zde hodně a jdou taky hodně drzá. Stejně jako všudypřítomné kozy. Po téměř zdařilém sjezdu jsme se věnovali jako vždy večer konzumaci piva a jiných dobrých nápojů. Z naší pozorovatelny v kempu neuniká komentáři německá skupina turistů. Středem naší pozornosti je jejich pojízdný hotel. Obdivujeme oblečení na ramínkách, raut pod širým nebem, kuchaře… Ale točené pivo, jako my, nemají! Za svitu svíček a čelovek hrajeme výbornou společenskou hru. Samozřejmě k velké potěše cizích spolukempujících. Nezdají se jim naše výbuchy veselí. V časných ranních hodinách se Klobouk v umývárnách rozhodl, že se potřebuje přeprat. K tomuto účelu měla sloužit automatická pračka - na12 kg. Za velkého povzbuzování se Klobouk do pračky opravdu složil. Než jsme program stačili spustit, byli jsme všichni vyhnáni nechápající nerudnou Angličankou. Tož raději dobrou noc.  <<katka>>

pondělí 29.8.2011

Pro tento den máme v plánu návštěvu vesnice Piany, zapsané v seznamu UNESCO a nesoucí i označení "Villages de France". Z Porta se do vesnice line silnice s převýšením 400m, na stoupání nastupujeme po desáté hned za zatáčku u našeho kempu Les Oliviers. Úmorné vedro kompenzuje stín téměř po celé délce stoupání. V oblasti skalních útvarů Calanche foťáky nestačí cvakat, Radek objevuje „srdce Korsiky“, skalní útvar, kde se ve skále vlivem eroze vytvořila díra ve tvaru srdce. Už nám zbývá jen několik málo metrů a parkujeme jednostopé oře na náměstíčku v Pianě. Po krátké prohlídce obsazujeme jednu z mnoha hospůdek, pro změnu ochutnáváme piva Colomba a Serena. Někteří ale dávají přednost marketovému Heinikenu. Nezbytná návštěva obchodu se suvenýry přiměje Radka k nákupu cyklodresu s motivem Korsiky. Už nás čeká jen zasloužený sjezd k pláži Arone, stejných 400 výškových metrů, ale v opačném gardu, z kopce dolů k moři. Sjezd máme zvládnutý za několik desítek minut, kola parkujeme stylem opření o dřevěný plůtek (jak se při cestě zpět dozvídáme je zde zákaz) a za několik málo sekund už se všichni koupeme na nádherné písčité pláži. Hrajeme na honěnou, nejvíc honí Jiřík alias pan Kloubouk. Kristýnu žahla medúza, tak spěchá s bebínkem k místnímu kompletně oholenému plavčíkovi. Šoty se nechává zahrabat pískem, někteří nechávají fantazii na volné uzdě a modelují a modelují. Určitě si dovede živě představit, co ty prasáky asi napadá. Po chvilce čvachtání a slunění se odebírá první polovina výpravy zpět k dočasnému bydlišti, druhá polovina ještě medituje-spí. Výšlap zpět do Piany je absolutně vyčerpávající, sužuje nás neskutečné vedro, nikde na dohled žádný stín. Jediné, co nás táhne dále vzhůru, je myšlenka na krásně vychlazený, obsahem 0,66l velký Heiniken. Jak konstatuje Mirek, krev nám doslova vře v žilách. Jarda fotí o sto šest, nejvíce se mu do objektivu připlétá Šoty. V Pianě na parkovišti zasloužená lahvově zelená odměna těší každého. Při sjezdu zpět do Porta si ještě Šoty u nemocného kola vypřahuje řetěz, aby nemusel šlapat i z kopce dolů. Sviští to náramně. Všichni jsme po příjezdu tak vyčerpáni, že se ani nejdeme koupat do moře, bereme zavděk nedaleké sprše. V kempu už na nás čekají Katka s Pavlem, kteří na výlet nejeli, protože zranění Katky z předešlého dne se zdálo být závažnější. Udělali si pěší výlet korytem řeky a bylo to prý velmi krásné. Ještě nás udivuje německý autobus, předělaný na spací, vybavený i polní kuchyní. Taková pojízdná slepičárna, na kterou se chodí dívat a fotografovat snad celý kemp. Večer hrajeme společenskou hru Česko, o prvním místu už je rozhodnuto hned po losu. Jelikož Radek porušil tento den svou vegetariánskou zásadu o pondělním půstu, jde si ještě před večerkou statečně odblinknout. A my mysleli, že je to z chlastu.  <<šoty>>

úterý 30.8.2011

Dnes v úterý jsme se opět vzbudili, nikomu se ale vůbec nechce vstávat. Vzpomínáme na noční eskapádu s italkou v umývárně po inscenaci s automatickou pračkou. Mrkvička vlivem překyseleného žalud(k)u se neustále snaží zvracet, ale býložravci to prostě neumí. Po půlhodinovém balení stanů se vydáváme nejprve mikrobusem do vesnice Piana, ano je to ta vesnice ze včera. Zde osedláváme splašený trubky a pouštíme se 10km z kopce na jih směrem do Carghese. Cesta je příjemná, pohodovou jízdu ruší jen hustší provoz. 2x se občerstvujeme u Sparu. Radek je po celou cestu nemluvný, dosti nás to udivuje s ohledem na vyprodukované množství jeho slov a vět v předešlých dnech. Nikomu se nějak zvlášť nechce šlapat, tempo není nijak vysoké, na každé zastávce se hledá horko těžko koloušek, který rozhýbá peloton do další části. Po zdolání 42km, z toho poloviny z kopce, přijíždíme do dalšího plánovaného kempu, La Liscia. Tato etapa díky vedru a silnému provozu na silnici v nás nezanechala velké dojmy. Výhledy na krásné moře a strážní věže jsou však i zde. Obligátní postavení stanů probíhá s každým novým stavěním rychleji, následuje hromadný úprk na nedalekou pláž. Je to zase jiná pláž, písek je velmi hrubý, téměř jako prosívka. Při meditaci na pláži opět všichni usínáme. Po návratu do kempu, který je skryt v olšovém háji, příprava večeře a rozborka dalšího dne. Plánujeme odjezd na sedmou ráno, tak uvidíme. Tarzan Jarda na objednávku kátí větev, ze které obratem Klobouk vyrábí trekingové hole na zítřejší túru, taková malá manufaktura. Noc je chladná, konečně používáme spacáky k účelu, kterému mají sloužit.  <<šoty>>

středa 31.8.2011

Ráno si přivstaneme, abychom v pohodě zvládli naplánovaný program, pěší výstup na horu Monte d' Oro, tyčící se do výše 2389m n.m.. Výstupu se zúčastňují všichni účastnící, žádná omluvenka. Nejprve nás řidiči a průvodci v jedné osobě, Šoty a Jarda, vyváží mikrobusy do 1 hodinu jízdy vzdáleného sedla Col de Vizzavona. Odtud vyrážíme podle horského potoka Agnone do sedla pod vrcholem samotného Monte d´Oro. Během cesty pozměňujeme plánovaný itinerář a místo okružní celodenní trasy volíme výstup a sestup stejnou trasou. Ještě že tak, jak se později dozvídáme od dvojice českých turistek, nástup na okruh je vhodný nejpozději do 7:30, s naším příjezdem v 9:00 bychom celý okruh asi nestihli absolvovat v rozumném tempu. Jsme přeci na dovolené, ne na nějakých závodech. Norské hole všech typů se osvědčí. Terén je poměrně obtížný. Celá túra trvá asi 7 hodin. Cíle dosahuje pouze skupina zdatných a odolných jedinců v čele s Maruškou, za což jsou odměněni úžasnými výhledy na obě strany hřebenu a ledovcová jezírka. První odpadají Emmerovi, Katka má zabandážované koleno. Jako druzí, těsně pod vrcholovou partií, obracejí zpět do údolí Točíkovi. Odpadlíci využívají cesty zpět ke koupání v horských tůních. Po náročném sestupu (nebyla to sranda), je krásně vychlazené pivo ve starém hotýlku u silnice ve Vizzavoně po chuti každému. Na zpáteční cestě nás při nákupu v jednom supermarketu poblíž Ajaccia zaujímá zvláštní vozidlo zaparkované poblíž. S překvapením zjišťujeme, že se jedná o pojízdnou transfúzní stanici. Po setmění se většina dámské části osazenstva odebírá na pláž vyzbrojena svíčkami a výbornou „tulamorkou“ (majitelkou je Romča). Společnou večerní debatu u vínečka (opět družnou) opět ruší neznámý spolukempující. Slovem „howg" naznačuje, že se máme rozejít. Asi to byl indián. <<katka>>

čtvrtek 1.9.2011

Tento den se přesouváme mikrobusy dále k jihu. Naše první zastávka, hlavní město Ajaccio. Je to velké přístavní město se spoustou hospůdek, lákadel pro turisty a pěknou starou čtvrtí. Je zde i rodný Napoleonův dům. Další turistickou zajímavostí jsou 5km západně od Ajaccia ostrovy Iles Sanguinaires (Krvavé ostrovy). Jde o řetězec ostrovů vybíhajících do moře ve tvaru zahnuté kosy. Jeden z nich sloužil jako lazaret, na dalších fungovaly majáky. My obcházíme původní strážní věž na mysu. Výhledy do okolí, přístav Ajaccio, ostrůvky v moři, pohupující se plachetnice opět nemají chybu. Za Ajacciem u letiště vysazujeme Radka s Mariánem. Nezlobili, rozhodují se do kempu dojet na kolech. Cestou se zastavují ve Filitose, pravěkém místě s menhiry. Samozřejmě že tam Marián má připravenou kešku na ulovení. Než tam ale dorazí, my už jsme dávno ubytováni v kempu Colomba. Na naše místo pro stany nás naviguje černoch, jak z chaloupky strýčka Toma. Místo je pěkné. Ale okupované drobnými mravenci. Lezou všude, do jídla, do prádla na šňůře, do piva. Po vyzkoušení místní pláže a koupačce v moři se plni optimismu vydáváme na kolech na nákup. Od českých hochů (zde pracujících jako tesaři) víme, že supermarket má být nedaleko. Nakonec se nám vaří krev v žilách. To jak dušeme do strmého kopce až na kraj města. Kopec je nekonečný a supermarket daleko. Ale klimatizace obchoďáku a výběr zboží nás uspokojuje.  <<katka>>

pátek 2.9.2011

Poslední cykloden, čeká nás okruh krajem Alt Rocca. Nakládáme kola do mikrobusů a po několika minutách a téměř tisíci výškových metrech vykládáme v sedle Col de St.Eustache. Opět šetříme spousty sil a času, které by nám výšlap zabral. Bouda s občerstvením je zavřená. I zde narážíme na vepříky, kteří se chtějí kamarádit, hlavně s Irčou a jejímí cyklobrašnami. Copak tam asi veze za dobrotu? Jarda se vrací s autem zpět do kempu, pro dnešní den má volno. Šoty pokračuje s námi jako doprovodné vozidlo. Projíždíme mrtvou krajinou. Jedná se o národní park, přes který v roce 2009 prošel požár. Ten, jak se právě dozvídám při úpravě článku, založili úmyslně dva místní hasiči. Příroda je mocná, spáleniště se pomalu začíná probouzet k životu. Cesta je příjemná až do zjištění, že to co jsme právě sjeli z kopce dolů, musíme zase vyšlapat vzhůru. Potíme krev. Na hlavní křižovatce ve starobylém městečku Aullene nacházíme v autě spícího Martina, necháváme ho spát a věnujeme se konzumaci piva a degustaci místního růžového vína v restauraci na rozcestí. Tuto občerstvovnu nám doporučují Maruška s Romanou. V restauraci „hledají“ kamaráda a majitel jim s chápajícím úsměvem ukazuje cestu na WC. Úžaslé Kristýně pan vedoucí s ochotou pustí disko „kouli“. Je pravé poledne a dědoušci mastí karty, popíjejí. Joklův cykloprůvodce vydaný v roce 2007 zmiňuje v miniobchůdku na hlavní křižovatce stařičkou paní (str. 234). Úřadující bělovlasá babička v černých šatech je pro nás nakupující samé překvapení. Nejprve nám rozsvítí. Zboží má téměř po jednom kousku. Gumové bonbóny volně ložené. Zdá se, že v krabici od bot. Většinu zboží nám chce věnovat. Musíme ji přemlouvat, aby si je nechala zaplatit. Před obchodem jsou dva stojany na pohonné hmoty. Pistole jsou pokryté pavučinami. Zastavil se tady čas. Zde se od pelotonu odpojuje Romča. Hoši si neodpouští komentář, něco o nějakých  Romčiných „kozičkách“. Ve vesnici Serra–di–Scopamene je pěkná vyhlídka (opět) na údolí Rizzanese.  Na konci dědiny si prohlížíme původní vodní mlýn. Krátkému „foto stopu“ neuniknou křivolaké uličky půvabného městečka St.Lucie-de Tallano. Je vyhlášené svými lisovnami olivového oleje. Šoty dostává od Romany SMS, že prý výlet s nějakým místním milovníkem, ubezpečuje že bude opatrná a dá si pozor. Opět se nám vaří krev. To když valíme asi 30km dlouhým stoupáním přes Arbellaru a Viggianello na Propriano. Ve skutečnosti to je jen 6km do kopce a je to poslední posezení na kole. Romča nám po příjezdu sděluje zážitky s Maročanem. Majitel třech restaurací a hotelu na Korsice pomohl upocené cyklistce Romče s kolem. Pozval ji na výlet na menhiry. Ujišťujeme Romanu, aby s Maročanem navázala těsnější vztahy, že na svatbu do Maroka rádi přijmeme pozvání.  <<katka>>

sobota-neděle 3.-4.9.2011

Sobotní ráno znamená poslední den na Korsice a začátek přesunu zpět domů. Opět se na nás směje sluníčko. Po naložení bagáže krátce zastavujeme v Sarténe. Pěkné tržiště na hlavním náměstí, za hradbami namačkané středověké uličky se svým kouzlem. Delší čas trávíme v Bonifaciu. Stará část města je na vápencovém ostrohu. Obdivujeme křivolaké uličky, hřbitov, přístav s loděmi. Většina účastníků využívá možnosti hodinové projížďky pod skalnatými útesy. Je 16:30 a zvedáme kotvy z Bonifacia. Jedeme směrem Bastia. Celé východní pobřeží je mírně zvlněné, více zelené a také více civilizované. Po třech hodinách jízdy jsme v Bastii a marně se snažíme dostat do fronty na trajekt. Prý jsme zde moc brzo. Nezbývá nám, než vycouvat zpět. Kluci řidiči nechávají auta na nábřeží. Čas do 22:30 trávíme příjemným posezením u jídla. Začíná pršet, poprvé pociťujeme korsický déšť. Bouřka několikrát přerušuje dodávku el. proudu. Ve 23:30 jsme již na palubě trajektu a za dalších 20 minut konečně vyplouváme. Máme v úmyslu spát, tak jako ostatních asi několik stovek dalších pasažérů. Každý se uloží, kam může, na pohovku, lehátko, nafukovací matraci, koberec, rohož, deku. Spí tady mladí, staří, kojenci, psi, všichni na jedné hromadě. Bouřka a silné proudy jsou příčinou, že cesta po moři trvá o 2 hodiny déle. Přirážíme ke břehům Itálie v neděli ráno v 6:00. S krátkými čůracími zastávkami se přesouváme přes Rakousko do Česka. Šoty a Jarda jsou šikovní řidiči. V Jihlavě jsme asi v 21:30. Sláva nazdar výletu. A v pondělí nástup do práce.  <<katka>>

Už se těšíme na další společnou dovolenou.

   

 Fotogalerie z výletu zde:

Mikrobusová přeprava

webové stránky léto

GoPro video

Shut Board

© Copyright 2002 – 2007 SkiVysocina.cz, web site byl vytvořen v phpRS, za podpory firmy CaberNet Software Admin