Ski Vysočina

Murská cyklostezka 2017 (part I.)

Rubrika Cyklistické výlety - deníky,   Vydáno 28. 10. 2017,   Přečteno 193x



ÚČASTNÍCI:

Termín: 30. 6. – 9. 7. 2017

Účastníci zájezdu:

Jitka a Honza

Marta a Kamil

Dan alias Bubák

Jitka a Jarda

Petr

Marie (autorka) a Ivoš

Vlaďka a Pepa

Jana alias Kalibrnda a Pavel

Organizátor a hlavní řidič: Martin Štěpánek alias Šoty

1.den - pátek 30.6.

Vyjíždíme na pohodu v pátek kolem půl druhé, seřadiště již tradičně u Krulů. Naše banda s řidičem Jardou vyjíždí vzorně, pouze 15 min. zpoždění. A rovněž tak druhá banda s řidičem Šotym, kteří vyjíždějí z Hluboké. V průběhu cesty si navzájem posíláme kontrolní sms a prakticky přesně podle itineráře dojíždíme do úžasného miloučkého penzionu v ospalé rakouské vesničce Sankt Lorenzen ob Murau. Velké vítání s druhou půlkou, přívětivá paní domácí nás vítá drinkem a nic není problém. Na naši bečku piva (máme jich s sebou 5) nám vyhrazují stůl i se zásuvkou na chlazení, zásobují nás sklem, talířama a rozpalují (a to doslova) gril. Narážíme znojemské pivko (ať se čecháčci mají ještě na co těšit) a na gril hážem vše od ještě z domova naložených mas přes ryby, sýry a zeleninu, otvíráme první sedmičky a za více či méně nemotorné konverzace s majiteli si náramně užíváme krásný letní večer. No, a když pak později začne krápat, uchýlíme se do společenské místnosti, kde můžeme békat, jak se nám líbí. A tak békáme, jak se nám líbí, přivítáme ještě nový den a jdem se na tu dovolenou, co nás čeká, aspoň trošku vyspat.

2.den – sobota 1.7.

Ráno nás paní domácí pochválí, jak hezky jsme zpívali, snídaně je vzorně nachystaná a ve džbánku s vodou jsou ponořené barevné kamínky – prý minerály na dodání energie. Tak to se bude hodit! O půl 10 vyrážíme oběma auty cca 70 km směr prameny Muru. Cestou vypráví Jarda, co se stalo našemu kuchařovickému známému: jel po silnici a kolemjedoucí auto ho srazilo zrcátkem do příkopu a způsobilo mu pár fraktur a odřenin. A v autě se kdosi zeptá: „Zrcátkem? Jak je to možné?“ a na to Jarda pohotově, v okamžiku, kdy právě míjíme dva cyklisty: „Koukej, já ti to ukážu!“ Všichni v očekávání nalepíme ksichty na okna, ale Jarda je měkkej:))) sice ještě křikne na Ivoše, že kdyby rychle otřel dveře, tak je sejmem, ale pozdě… Na kopci nás řidiči vyplivnou a odsud jedem do penzionu na kolech. Fryšno je, fryšno a my se, jen v kraťáskách, tetelíme zimou. Rychle se řítíme z kopce dolů do přívětivějšího klimatu, a tak ani neuděláme společné foto. Jarda si v autě nechá i mobil a helmu. Šoty zahájí první fázi svého logisticky propracovaného způsobu, kterak stáhnout obě auta jedním řidičem zpátky na penzion – vtip je v tom, že prakticky musí ujet totéž, co my, ale v protisměru, což právě dneska znamená celkem krpál. Ale Jardovu nabídku, že mu jedno auto pomůže stáhnout alespoň pod kopec, odmítá. Nakonec to dá, a to i s převozem aut, rychleji než my. Že by to bylo tím, že neztrácí čas po hospůdkách? My jsme holt naučení poslouchat a tak když vidíme nápis „Stopp stopp! Das beste Bier!“ tak poslušně zastavíme. Že pitný režim je třeba dodržovat, věděla už i Pamela. Jedeme dál, krajina úžasná, u jednoho obzvláště fotogenického panoramatu si uděláme hromadnou fotku s využitím příhodného kamenu na samospoušť. Další zastávkou je půvabné městečko Tamsweg, kde se snažíme najít hospůdku na oběd. Už cestou potkáváme celkem hodně lidí v národních krojích, ale městečko se stále tváří celkem nenápadně, dokud nepřijdeme na hlavní náměstí. Tady jsou nastoupeny a seřazeny šiky vojáků v historických uniformách a šou právě začíná. Načasování dokonalé, kdybychom to plánovali, tak to líp nevymyslíme. Uvelebíme se ve dvou hospůdkách lemujících náměstí, objednáváme pivo a jídlo a sledujeme představení prakticky z první řady. Jsou to tradiční oslavy připomínající Samsona (představovaného zde vysokánskou figurínou doprovázenou 2 bachratými nezvedy), který prý oslí čelistí zabil 1000 Pelištejců. Vše doprovází salvy z pušek a dechová hudba. Jitka sklidí pochvalu za výběr městečka,  jdeme do Špáru nakoupit si něco na další grilovačku a, neb se na nás valí velký černý mrak, tak jídlem, pitím i kulturou nasycení, vyrážíme na posledních 25 km domů. Pár jedinců to stihne tak tak, pár nás trochu zmokne a nejvíc zmokne parta hic, která chvátala tak, že přejeli odbočku a přijeli tak úplně poslední. Když se pak všichni sejdem, zapíjíme to Jardovou skvělou mátovicí. Nejvíc táhne Martě, která má fobii z bouřky a tak slaví, že to přežila. Většina z nás po 70 km padne do postelí, navzdory tomu, že trasa byla víceméně z kopce. Déšť bubnující do oken je nejlepší ukolébavkou. K večeru se sice vyčasí, ale na grilovačku to není, což nám ovšem náladu nezkazí. Vínečko je nachlazeno, tak nakrájíme sýry a klobásky a Kalibrnda hrábne do strun. Pak přichází se svou troškou do mlýna i Bubák s politicky velmi nekorektní, ale vtipnou písní o angolském siamském dvojčeti ožraném při brutálním sexu Somálci, na což se dá navázat pouze čamčurindou. Pak se sice lehce zklidníme romantickými songy doprovázenými Hančinou foukací harmonikou, ale Ivošova fotografická kompozice této idylky způsobí, že si opět málem cvrnknu, a vše završí Petrovy tyčinkové orgie.

3.den – neděle 2.7.

Dnes odpočinkový den číslo 1. Po snídani naskakujem do aut a kluci nás vyklopí po zhruba hoďce v lyžařském středisku Katschberg, kde nastupujem na pěší túru. První, pohodovou část, která vede kolem různých sošek trpaslíků a vyřezávaných dřevěných monster svádějících ke společné fotce, absolvujeme všichni dohromady. Po tomto výkonu se uvelebíme v, jak jinak, útulné okytičkované hospůdce, kde přítomné paní a dívky zaujme důmyslná bylinková zahrádka a dřevěné okénko do krajiny, a dáváme si pivo a polívku. A tady se dělíme na Drsoně, Jasoně a Superjasoně. Superjasoň je Kamil, který už odmítá další pochod a uvelebí se na lavičce nad hospůdkou. Jasoni si ještě kousek vyšlápnou, a pak si užívají kafíčko a relax na sluníčku. No a Drsoňi vyrazí vzhůru na kopec zvaný Kareck 2481 m nad mořem. Stoupání nádhernými alpskými loukami plnými kopretin a vlčího bobu se postupně stává příkřejším a kamenitějším, kopretiny vystřídají koberce skalniček a začíná být fryšno. Výstup nám oživují nejrůznější zvířátka – oslíci, koně, krávy, kozy a ovce a většina se s námi i celkem ochotně fotí.  Dan: „A teď by ses měla vyfotit ještě s nějakým starým volem...“ , ale koho tím myslí už nespecifikuje. Závěrečná, celkem ostrá část stoupání už vede po skále a kamení a vrcholek je zahalen v mraku. Takže když se konečně doplazíme nahoru, odměnou nám je výhled do totálního mlíka a vrcholové foto a´la gorily v mlze. Ale náladu nám to až tak nezkazí, zimou zkřehlými prsty se podepíšeme do vrcholové knihy, posílíme se müsli tyčinkami a pokračujeme dál. Pár set metrů pod vrcholem se mlha rozplyne a konečně se nám otevřou ty zasloužené výhledy. Jeden úsek cesty je trochu adrenalinovější, je nutno přejít celkem vzdušný žebřík, ale i Jitka K. to s podporou psychickou i fyzickou nakonec dává. Poslední část cesty nás občas provází i sluníčko, které nás potěší, zejména když se uvelebíme v křesílkách s kafíčkem na terase hospůdky jen kousek od cíle. Dan s Petrem si vychutnávají pivko mezi surfiniemi, fotka je tak idylická, že ji hned zasíláme Broničce, ať vidí, jak se tady máme. Sáňkařskou dráhou se vracíme zpět do údolí, popadáme do auta (Jasoni odjeli před chvílí) a všichni Drsoni, naštěstí kromě Jardy, který řídí, usínáme. Po návratu na penzion nám počasí přeje a tak zahajujeme další grilovačku. Maso syčí, pivko pění, prostě idyla. Na zbytek večera se rozdělujem na kluky a holky a v dámské sekci se nařechtáme tak, že si možná některá i krupnem. Hrajeme dixit vyrobený Jitkou z fotek Funchalských dveří a zaučujem Martu, jejíž myšlenkové pochody ovšem nemáme šanci uhodnout. Tak např „ George Cloony je ženatý“ je nakonec kartička s benátskou gondolou.  Našim nechápavým obličejům pak vysvětluje, že se přece ženil v Benátkách. To se fakt hádá těžko, když ani pořádně nevíte, kdo to je… A tak Jitka E. posbírala spoustu bodů za kartičku s párem panďuláků připomínajících při troše fantazie svatebčany. Když nás roztřese zima, zalezem dovnitř a hrajeme variantu aktivit, kdy si slovní obraty vymýšlíme samy. Samozřejmě se v průběhu hry občerstvujeme vychlazeným vínkem. Já, stará romantička ťukání okomentuju: „ Ty skleničky cinkají jako Loreta!“ A Jitka E. na to: „Mě to spíš připadá, jako ty krávy na tom kopci dneska…“. Nařehtáme se tak, že přehlušujem i naše muže, kteří velmi ohnivě diskutují o politické situaci a jelikož se debaty účastní i Petr, je to výkon obdivuhodný!

4.den – pondělí 3.7.

Po snídani loučení s paní domácí – moc hodní na nás byli  - a tak jim děkujeme lahví slavného znovínského šampiona rulandského bílého, které vyhrálo před pár týdny ve Štrasburku. Navzdory našim bujarým večírkům se paní usmívá a chválí naši skvělou partu, tak jsme je asi až tak nevytáčeli... Rovnou u penzionu nasedáme ne naše oře a vyrážíme podél řeky dál. PRP je tentokrát už po 8km v kouzelném městečku Murau, kde se nejdříve fotíme u stromu cyklistovníku. A pak – jak jinak – ochutnáváme produkt místního pivovaru, který prý byl několikrát oceněn jakožto nejlepší rakouské pivo. Ženou se na nás jakási černá mračna, ale naštěstí nás dneska déšť mine, ve vedlejším údolí však očividně prší fest. A jak si tak vesele šlapem dál, začíná se hlásit hlad, a tak hledáme příhodnou hospůdku. Což ale možná dneska nebude tak snadné, neb je pondělí a to je tady zjevně Ruhe Tag – vše zavřeno. Po několika projetých vesnicích se zavřenýma hospodama to už začínáme vzdávat a tlačíme do sebe müsli tyčinky, nakonec však objevíme hospůdku, kde nás zachrání. I když až tak moc diktovat si tady taky nemůžem, neb je nás prý moc a navíc chceme jíst všichni naráz! Takže si prakticky všichni dáme nakonec řízek… Oběd si vychutnáváme společně s Šotym, se kterým jsme se před chvílí potkali. A navíc máme jistotu, že nás neotráví, neb máme Pepu ochutnávače, který zvedá ruku pokaždé, když paní přináší nějaké jídlo a pak teprve jej posouvá majiteli:). Po obědě naši skupinu opouštějí dva superdrsoni, Míla a Honza, kteří se rozhodli dojet až na penzion, což je 128 km. My ostatní to máme trochu blíž, neb se necháme posledních 70 km odvézt autem. Hekáme do krpálů, které tady podle popisu trasy vůbec neměly být, honí nás tu jak nadmuté kozy z jedné strany Muru na druhou a cyklostezka stoupá do okolních vesniček, a tak k parkovišti u supermarketu, kde na nás čekají vozidla, přijíždíme celkem zhuntovaní. Nakoupíme si nějaké zásoby, osvěžíme se ledovou kávou a po hoďce nás řidiči vyklopí v kempu, kde teď budeme tři noci bydlet. Přidělují nám 4 chatičky na vzorně posekané louce, kterou, k Honzově velké nelibosti, dosekává syn majitele s traktůrkem a klučinou na klíně, čímž nám trošku práší do piva. Ale Honza je lehce nevrlý, neb je vyšťavený z cesty. My ostatní jim to odpouštíme, jelikož nám majitelé přitáhli gril i s plynovou bombou, takže zase můžem pořádat grilovací orgie. Uprostřed plácku mezi chatkama je dřevěné korýtko, do kterého prýští pitná voda. Díky Jitčině nápadu korýtko ucpáváme špuntem z lahve, kterou jsme tím pádem museli otevřít, aby se chladily další. Skvělá záminka, proč má večírek začít už teď:). Plánujeme zítřek, superdrsoni nebyli z naší potenciální zítřejší trasy nadšeni, vede prý často kolem dálnice a často přímo po silnici. A tak Jitka K. přichází s náhradní variantou, a to pěší túrou v Medvědí soutěsce, která je jen cca 20 km odsud – odhlasováno, každý si zase rád od kola odpočne, a začíná opět naprostá idylka; gril, pivo víno a Kalibrndina kytara což ve spojení s teplým, prosluněným letním večerem evokuje parafrázi na známou filmovou hlášku: „Tento způsob léta zdá se mi poměrně šťastným!“

5.den – úterý 4.7.

Snídaně v blízkém penzionu opět parádní, radost mi dělá zejména ovocný salát s čerstvými borůvkami a malinami. Už se těšíme na dnešní odpočinkový den, to zas budem zhuntovaní! Pavel nás pobaví svou noční historkou, kdy se šel, lenoch, vyčurat za chatičku a jaksi si nevšiml, že je tam ostnatý drát. Naštěstí to odnesly jen nohy a ruce a ty důležité orgány zůstaly ušetřeny:). Šoty ráno odjel na vlak, neb si nechce nechat ujít pražský koncert Guns n‘ Roses. Logisticky si svůj odskok zakomponoval do naší dovolené bravurně, tomu se říká fanoušek! K nástupnímu místu na Medvědí soutěsku přijíždíme jasoni autem, drsoni na kole, je to jen 20km a cesta pohodová, až na kousek zavřené cyklostezky, což řešíme přenesením kol přes koleje, neb objíždět se nám to nechce. Před nástupem na soutěsku si dáváme, jak jinak, PRP, kulturní vložkou jsou strašně srandovní kachny zvané prý indický běžec. Posilněni stoupáme celkem slušným krpálem ke vstupní bráně. Zaplatíme 3 Eura /osobu a za pár okamžiků už šplháme po prvním z cca 200 žebříků a lávek, kterými stoupáme nádhernou soutěskou modelovanou horskou říčkou plnou tůněk a peřejí. Jucháme na sebe z různých pater žebříků a fotíme a fotíme jak vzteklí, neb je to tu úžasné. Počasí je úplně fantastické a nahoře nás navíc čeká starobylá okytičkovaná hospůdka, kde servírují naprosto luxusní bramboračku s liškama. Stádo koní pasoucích se na nedaleké horské louce jenom dokresluje tuto idylku. Teď teda musíme těch 800 výškových metrů, které jsme po žebřících nastoupali, zase slézt dolů, kolínka budou úpět a bolet, ale to nějak zvládnem. Okruh dokončujeme bez ztráty kytičky a domlouváme se, jasoni i drsoni, že si dáme sraz v městečku Bruck, kde si někteří plánujeme dát večeři. Projdeme se náměstím a pak se nás většina usadí ve stylové italské hospůdce, slibující gurmánský zážitek. Ale to ještě netušíme, že nás tady toho čeká mnohem víc! Obsluha je poměrně loudavá a navíc zcela zapomenou na objednávku u našeho stolu. Když už jedí i lidé, kteří přišli půl hodiny po nás, a nemotorná slečna se přijde zeptat, jestli si dáme něco k jídlu, tušíme, že je něco špatně. No, ale každopádně tak máme spoustu času pozorovat bizardní panoptikum kolem. Vše začalo transvestistou v zelených šatičkách s vycpanýma prsama, pak prosviští na kole extrémně tlustá dáma s extrémně modrými vlasy, pak projde kolem rozevlátý bonviván s šálou (je 30 stupňů) a kloboukem a poté nás vyděsí scénka se zuřícím autistickým dítětem peroucím se se svou matkou. Rozdivočený chlapec praští i procházející Martu. Rozproudí se debata o této psychické poruše a přemýšlíme, co bude tato matka, i když svalnatá a očividně zvyklá prát se se svým vzteklým synem, dělat, až ji za pár let přepere. Debatu náhle přeruší totálně ožralý chlápek, který už předtím šlápl holkám, sedících u vedlejšího stolu, na psa. Motá se kolem stolů jak mucha v lampě a nechce se nechat vyhodit číšníkem – začnou se přetahovat a vypadá to na rvačku, ale ožrala nakonec vycouvá. Pak se přibelhá jakýsi pochybný chlapík a rozdá po stole jakési podivné sošky soviček s papírkem, že je hluchý a sovička je za 4 éčka.  A vše je dokreslováno dýmem z nekonečných viržinek tlusté dámy, která si připaluje jednu od druhé a možná se tak snaží, i když marně, zamaskovat svůj vlastní tělesný pach. Krulovi se kvůli dýmu v obličeji přesunou k jinému stolu, čímž ovšem znásobí chaos v obsluze. Číšník se pořád omlouvá a neustále posouvá termín donesení jídla, ale že by přinesl panáčky na kuču, to ne! Ale když pak jídlo konečně přinesou, vše odpuštěno, neb je to paráda! Všechny porce jsou luxusní, od salátů po těstoviny a mlaskáme si spokojeně, ovšem šou ještě nekončí. Když si objednáme presso, přijdou s tím, že se jim právě pokazila mašina a správně spočítat účet je očividně nad jejich možnosti. A kolem právě projdou 2 úplně stejní, jetí dlouhovlasí šediví rockeři, a se psem naprosto identického vzezření.  A když cestou z hospody potká Kalibrnda čiperného hopsajícího staříka, tak už si málem cvrnkne. Pestré to městečko! Zážitky přehlceni sedáme na kolo, odsud je to naštěstí jenom 5 km domů do kempu, kde na nás čeká vychlazené pivo i vínko a večírek může začít! Petr (slastně přikládající napěněný půllitr k ústům): „No, jestli mě někdy naše Markétka vyléčí ze závislosti na alkoholu, tak to bude na Nobelovku!“

6.den – středa 5.7.

Po snídani opět panáček na hezký den – metaxa, dotkni se slunce – funguje znamenitě! Praží už od rána, takže dneska je to na tílečko a kraťasy, batohy s mikinama, bundama a pláštěnkama můžem nechat doma. Prvních 20 km už my drsoni známe ze včerejška a tak vedeme zbytek přes hráz kolem značky zákaz vstupu s koly :) abychom se vyhnuli přenášení přes koleje. No a přesně na 15. km máme vyhlídnutou roztomilou hospůdku na PRP. Pod pergolou prozářenou ranním sluncem, lemovanou keři plnými šťavnatých špendlíků a rozkvetlými záhony to jen zasyčí. A abychom nebyli pouze konzumenti povrchních zážitků, tak se jedeme podívat i do nádherného barokního kostelíka o pár set metrů dál. Cyklostezka pokračuje příjemně kolem vody lemované skalami a ubíhá to celkem fofrem. Kolem poledne jsme zhruba v půlce trasy v naprosto kouzelném městečku Frohnleiten. Tady nám učaruje útulné náměstí plné květů s kulisou hor v pozadí a neodoláme nabídce místní zmrzliny. Opět krásný barokní kostelík a jedem dál. Po pár kilometrech ale sjedeme na cyklostezku vedoucí kolem rušné silnice a to se nám moc nelíbí – jsme dneska pěkně rozmlsaní! Naštěstí se nám po troškách zmatků podaří navrátit na cyklostezku kolem řeky. S výběrem hospody na oběd máme taky štěstí – budova, která zepředu vypadá jak národní výbor a je zasazená u silnice přímo naproti benzínce má zezadu krásnou gemütliche Terrasse a mají lehké letní pivo a skvělé obědové saláty, což obé v tomto vedru bodne. Idylku nám po dalších pár km trošku zkalí Hanka, která do jízdy na kole zakomponuje akrobatický prvek zvaný salto. Ale naštěstí vyvázne jen s pár odřeninami a pohmožděninami, zkřivené sedátko jí kluci narovnají a může pokračovat dál. A pak už se blížíme ke druhému největšímu městu Rakouska – Grazu. Trošku se bojíme průjezdu městem, přece jenom jsme celkem velká banda, ale cyklostezka s vlastními semafory nás celkem bravurně provede periferiemi.  Dokonce slyšíme i proslulou zvonkohru slavné věže a vidíme i profláklou budovu podobnou nafouklé housence. Úspěšně se propleteme městem a meleme už z posledního, 85km uspokojí i největší kolouše, a těšíme se na slibovanou koupel v místním pískovém jezeře. Trošku nás zarazí vstupné 4 a půl Eura a to i po páté odpoledne, což odradí ty, co se stejně nechtěli koupat a chtěli se jenom dívat, jak se koupeme my:). Takže na nás počkají ve stínu pod stromy a my ostatní se blaženě vyrácháme v čisté vodě, je to hotový balzám na tělo i duši a hlavně na ty unavené svaly. Dojede nás i Šoty, který si zaplave s námi, a pak už naložit kola a uháníme zpátky se zastávkou ve Špáru, neb večer bude, pro změnu, opět grilovačka:). V kempu zjišťujeme, že chatičku č. 6, která, dosud neobsazená, sloužila jako pódium pro Kalibrndu a Hanku a lůžko pro Petra, který tím unikl Danově chrápání, zabrala skupinka Norů. Jitka K., nejkomunikativnější z nás, se s nimi dává do řeči za pomoci rekvizity norského trička s mapou našeho putování po Norsku před pár lety. Norové snad nebudou prudit neb už teď jsou ožralí jak Dáni. A je to v pohodě, vypínají své rádio a tleskají Kalibrndě  - očividně mají dobrý vkus!

7.den – čtvrtek 6.7.

Dneska balíme a vyjíždíme o trochu dříve než jindy. Chceme si totiž užít, dle Jitčiných materiálů, úžasnou vinnou stezku vedoucí vinohrady, lemovanou 250 vinnými sklípky, stánky a rodinnými statky nabízející nejen skvělé víno ale i všelijaké speciality, jako např. dýňový olej a slibující gurmánské zážitky a místní dobrůtky... Těšíme se moc, některé nás teda mrzí, že tato cyklostezka je pouze 30 km dlouhá, ale chybějící kilometry si určitě nahradíme hojnými degustacemi vína. Vyrážíme jen s mírným zpožděním a zhruba za hoďku a půl natěšeně vyskakujem v hezounkém městečku, odkud vyrážíme na kolech. 30 km vinicema bude určitě brnkačka, takže dneska je za jasoně pouze Hanka, která si při včerejším akrobatickém představení natloukla koleno a bolí. Šlápnem do pedálů a cesta začíná stoupat. Krpál střídá krpál, slunko praží a tak už se moooc těšíme na první vzorek. Zláká nás cedule „Top Savignon“, visačka „geofnet“ je sice poněkud přepadlá na stranu, ale to nás neodradí. Bušíme na vrata a ze stodoly se vybelhá vyjukaný vetchý stařík v gumákách a očividně nechápe, co po něm chcem. Snažíme se mu ze všech sil vysvětlit, že bychom rádi ochutnali nějaké víno, on však něco nesrozumitelně blekotá, drmolí cosi o bolavých nohou a nevěřícně si nás prohlíží. Nerozumíme mu skoro ani slovo, jenom jsme pochopili cosi o tom, že jsme měli zavolat předem. No tak domlouvat s ním něco po telefonu, to si teda fakt neumím představit. Petr: „Tak do teďka jsem si myslel, že umím německy, asi to budu muset přehodnotit!“ Zklamaně odjíždíme, no tak nic, budou další.... Po pár km se nám podaří najít jedno otevřené vinařství, je to obrovská luxusní hala ze skla a oceli. Čekali jsme teda spíš nějaké útulné sklípky a dvorky jako na Mosele nebo ve Wachau. A další překvápko jsou zdejší ceny. Za rozlévaný ochtlík tady chtějí cca 4 – 6 euro, což je skoro tolik, jako jinde za sedmičku. No tak co už teď.... Zakládáme společný bank 10 éček na osobu a kupujeme si tady 2 lahve po 14 eurech. Vínečka jsou ovšem lahodná, hala klimatizovaná a na nádherné prostorné terase je fantastický výhled na zdejší neuvěřitelně fotogenické vinice. V předtuše dalších slastí vyrážíme dál. Ale ouha. Po pár km vyjde najevo, že čtvrtek je tady Ruhe Tag a když už je někde otevřeno, tak až od dvou… Projíždíme nádhernou krajinou rakousko-slovinského pomezí, místní specialita, klapačky proti špačkům, ozvláštňují ta úžasná panoramata, ale polykáme nasucho kolem zavřených vinařství a zabedněných stánků. A to pod rozpáleným sluncem, které nás při stoupání do serpentin smaží zaživa. A navíc tu sypou prášek proti cyklistům, takže když už se občas podaří nějaký sjezd, musíme jet v zatáčkách jak připosraní. Zcela huntovaní, zpocení, hladoví a žízniví a střízliví, vinný fond prakticky nedotčen, přijíždíme do městečka na konci vinařské cyklostezky a už ani nevěříme, že se někde najíme. Nakonec ale nacházíme hospůdku splňující všechna naše kriteria – točené pivo a dobré jídlo za rozumné ceny. Odsud už jen pár rychlých km k autu, cestou sice lehká sprška, ale po horkém dni je to osvěžující. Odpojivší se Míla a Honza si trochu zajedou a tak zmoknout trochu víc, ale to není nic proti tomu, co nás čeká cestou autem. Přepadne nás takové krupobití, že to dělá ďůlky do kapoty, kroupy velikosti švestek buší do střech a pokrývají krajinu ledovou tříští. Snažíme se, podobně jako spousta dalších aut, schovat se někde pod stromy, lidi chrání auta nejrůznějšími dekami, koberečky a dokonce i vlastními těly. Naštěstí během několika minut se bouře přežene, zasvítí slunce a vystřihne tak parádní duhu, jakou jsme snad ještě neviděli! Přijíždíme k dalšímu ubytování, které je, jak jinak, opět úžasné! Milá paní domácí si s námi se všemi potřese rukou a opět nic není problém. Vítá nás útulný penzion se zahradou lemovanou rozkvetlými záhony, které vévodí veliký dřevěný stůl s originálním květináčem s netřesky a lavicemi, jako by čekal přesně na nás. Radost nám udělá i ping-pongový stůl, ke si obíhanou střihne i potlučená Hanka:).  Kalibrnda: „Tak pojďte si už zahrát tu ohýbanou!“ A pak už krájíme sýry a klobásky a dopijeme předposlední bečku, další se naráží až zítra, aby to vyšlo. No a tak zbytek večera trávíme při vínečku, dokonce i Dan si ze zoufalství nechá nalít, i když u toho dělá psí oči a šilhá po půllitru. A pak hrábneme do strun neb paní domácí, jako by to tušila, ubytovala všechny ostatní hosty z druhé strany penzionu, a se slovy: „Muzika je u nás vždy vítána“ nám dala zelenou!

 <<< POKRAČOVÁNÍ DENÍKU ZDE !!!  >>>
© Copyright 2002 – 2007 SkiVysocina.cz, web site byl vytvořen v phpRS, za podpory firmy CaberNet Software Admin