Ski Vysočina

Korsika (úžasná), 20.-31.8.2013

Rubrika Cyklistické výlety - deníky,   Vydáno 07. 10. 2013,   Přečteno 4268x

 



Pozn: Tento deník je určen především účastníkům výpravy, aby vzpomínky na úžasnou dovolenou jen tak nevybledly. Ale přečíst si jej může každý, ovšem na vlastní nebezpečí J. 
ÚČASTNÍCI:

řidiči: Martin a Karel

posádka I: Míla & Hana, Kamil & Marta, Jarda & Jitka, Ivo & Marie (autorka deníku). 

posádka II: Radim & Hedvika, Karel, Dan, Tom, Markéta, Lenka, Verča. 

1.den – úterý 20.8. >> 2. den – středa 21.8.
Tradiční nakládání u Krulů, tradiční přípitek kořaličkou (letos mátovicí, vínem a díky letošnímu žhavému létu i burčákem. A tradiční zpoždění. Martin čeká v Jihlavě na Markétu, která cestuje z Plzně a na dálnici je havárka. Ale naštěstí máme fóra, tak snad hoďka zpoždění nevadí. Průjezd u Krulů je doslova zavalen bednami, taškami a krabicemi, do toho ještě máme naložit 4 soudky piva a 16 kol. Ale nakonec vše nabalíme, je vidět, že už máme natrénováno. Martin srší dobrou náladou a energií, což je dobře, neboť ho čeká 12 hodin za volantem. Cesta celkem v pohodě, koukáme na filmy, někteří šťastlivci to na pár hodin zalomí, což mě se tradičně nepodaří, ale to už nějak zvládnu. Rozlámaní se protahujeme na zastávkách, pár minut pokec s druhou posádkou a dál, musíme být na trajektu včas. A to se nám daří, najedeme do obrovské krabice jménem Moby a čeká nás cca 5 hodin přeplavby. S radostí zjišťuju, že nahoře na palubě jsou lehátka, podaří se mi jedno ukořistit, tam se zhroutím a usnu. Ostatní jsou na tom podobně. Pohodu kazí jen to, že každých    20 minut se z ampliónu ozve ve 4 jazycích pozvánka do samoobslužné restaurace. Chvilku před přistáním se scházíme na kafíčko a pak už nás vítá přístav Bastia. Tak ahoj Korsiko, tady nás máš!!! Z Bastie nás čeká cesta po zamotaných horských silničkách směr Calvi. Zastavujeme v Saint Florent, které má pověst korsického Saint Tropez. Výborná zmrzka a pak vylezeme nahoru k citadele s výhledy na moře. Pobřežní promenádou zpátky, pár fotek, první várka pohledů, já kupuju dětem pohled s typickým korsickým dědouškem ošlehaným korsickým větrem a držícím bagetu. Zpátky do auta a jedeme dál. Martin navrhuje ještě další kochací zastávky, ale my jsme nevyspalí, rozlámaní, je nám vedro, cesty už máme plné zuby a vidíme se v moři. Při těšení se na koupání si vybavím fotku v průvodci, kde se vedle říční tůňky opaluje nahý, poměrně slušně vybavený chlap. Moje poznámka ihned vyvolá odezvu a knížka putuje z ruky do ruky. Jarda na Jitku: „Když to celé omakáš, tak tam za chvilku nebude nic vidět“ Pak ještě akorát chvilka čekání na Martina, než si vyřídí připojení na internet a už se blíží očekávaný cíl. Příjezd do kempu, místa na stany jsou pod vzrostlými borovicemi, takže žádné pražící slunce. Ale jeden nedostatek tu je, jsme docela blízko rušné silnice, a i když je za zdí, je to docela rachot. Jinak je kemp velice příjemný a k moři je to pár minut pěšky. Stavíme stany, Fuchsovi mají 1.reprízu, premiéra byla na zahradě, Lenka s Verčou taky trochu zápolí, ale vše zvládáme s přehledem. A teď hlavní úkol večera, zprovoznit chlazení a načepovat si pivko! A pak už nám nic nebrání vrhnout se do vln. Hezká písčitá pláž a vlny jak hrom, na plavání to moc není, ale blbnout se dá pěkně. Zrelaxovaní a umytí dostáváme hlad, docela frmol, jak si každý klohní ten svůj pokrm, Vlčkovi nejsou žádní troškaři, mají dokonce pánev a smaží si na ní vlastní výpěstky, cuketu velikosti a váhy novorozence, Markéta láduje kus kus (Martin – kus čeho?), podobný obrázek nás bude provázet celou Korsikou. Vlčáci několikachodové menu a Markéta si vždycky v hrnku zalije jakousi podivnou hmotu. My s Jitkou se střídáme, byl to výborný nápad, je to fajn nechat se každý druhý den obskakovat J. Všichni na dálku pozdravujeme Broňu, která Dana na cestu pečlivě vybavila, buchty honzovky a domácí hřebíčkový repelent jdou na dračku. Mezitím se setmělo a Jarda mi svítí, abych dopsala tento deníček, posilněna zatím nepříliš vychlazeným vínkem.
3.den – čtvrtek 22.8. 

Odjezd stanovený na pohodovou 9 hodinu, abychom vyrovnali spánkový deficit z předchozí noci. Snídani si každý klohní po svém, Ivoš odbíhá pro čerstvou bagetu, jsme přece ve Francii. Počasí jak malované, paráda. Nakládáme kola, mezičas dobrý, tak a už je skoro 9, všichni takřka v pozoru, nedočkaví první etapy, ale Martin se ne a ne dopočítat kol – jedno chybí.  Martin se obrátí na Karla: „Kájo, kde máš kolo?“ A Karel bezelstně: „Tady“ a ukazuje ke stanu. Martin utrousí pár jadrných poznámek, naložíme to a pár minut po 9. vyrážíme. Budeme přiblíženi asi tak 93km, z toho posledních 35km do pěkného krpálu, který si pak jak lordi sjedeme. V autě si zkracujeme dlouhou chvíli tím, že čtu úryvky z jakéhosi rádoby vědeckého časopisu z článku o výzkumu smíchu, kdy se američtí vědci po několikaměsíčním bádání shodli na tom, že smích má dvě základní formy: HAHA a HOHO. Napsané precizně akademickým jazykem to pobaví nejenom našeho pana rektora. Pak se stočí hovor na faktory opalovacích krémů, co má kdo s sebou. Holky se trumfují, Marta: „Já mám 50!“ Na to Jitka obdivně: „To já mám jenom 15“. A Kamil to rozsekne: „Neboj, taky se dožiješ….“ Vyloďujeme se na kopci Haut Asco, prý lyžařské středisko. Hospoda tu sice je, ale vleky nikde nevidíme. Ale to nevadí, nejsme tu na lyžích. Tak jedno společné vrcholové foto, osedlat oře a hurá na sjezd. Hlavně ať to přežijou brzdy! Krajina úžasná, výhledy úžasné, kolem nás strmé skály bizarních tvarů, silnice kopíruje průzračně čistou říčku, která vytváří desítky modravých tůněk. Je to tu asi docela profláklá koupačka, všude, kde se dá zaparkovat, stojí auta a v tůňkách jsou labužnicky ponořeni koupající se požitkáři. Každou chvilku zastavujeme na focení, Dan si sjezd zpestřuje pícháním a následným lepením a Míla mění Hance sjetý plášť („jsem věděl, že už dlouho nevydrží"). Pauza ve vesničce Asco, kafíčko, pivko. Dan si zase zapíchá, počkáme na ostatní. Ve vesničce jsme se někteří trochu zamotali v krkolomných uličkách, ale ztratit se tu nelze, všechny cesty vedou nakonec nahoru nebo dolů. A jedeme dál. Dole nás čeká odměna, koupání v křišťálové tůňce, voda je na horskou říčku příjemně teplá, tipujeme tak 22–23 stupňů. A pak pár set metrů zpátky do stylové hospůdky na lehký oběd. Objednáváme si pizzu a saláty, nejdřív trošku obava, že se načekáme (číšník po našem příchodu v klidu dokouřil, než si nás vůbec všimnul), ale nakonec jsme obslouženi promptně a ke všeobecné spokojenosti. Mezičas nic moc, jsou 3 hodiny a zatím jsme ujeli jenom asi tak 30km z kopce, čeká nás ještě cca 20km stoupání do sedla Col de San Colombano a pak ještě 25km sjezd. Ale no stress, jsme na dovolené a ne na závodech. Pár kilásků po nepříjemně frekventované silnici, pak odbočka na romantickou venkovskou cestu plnou kravek (hned si vzpomínáme na Yellowstone a bizony) a jejich lejn. Má to ale jednu chybu, je to do kopce. Zpočátku mírného, což je ale kompenzováno silným, horkým, suchým, rty rozpraskávajícím protivětrem, a posléze celkem výživného. Naštěstí máme sběrné vozidlo, komu končí síly, může nasednout. Partička drsoňů to ale vyšlápne až do sedla, odměnou je nádherný výhled na okolní krajinu a moře na obzoru v lehkém oparu. Jitka, která je nahoře mezi prvními, dělá ostatním vrcholové foto. Z vršku pozorujeme Karlovo auto, stojí asi tak 2km pod kopcem, snad nezavařili? Ale naše obavy jsou naštěstí plané, čeká se na Fuchsovy, jestli nebudou chtít nabrat. Ale Fuchsovi mají průpravu už z Norska, jsou to vrchaři:). Sice pár minut po hlavním pelotonu, ale s úsměvem dosahují vrcholu (Kamil: „Nemohl by mi někdo roztáhnout pusu, ať se na té fotce směju?“). Nahoře doplníme vodu, která některým došla už pod vrcholem, Dan dokonce vyžebral trochu vody od domorodce. Lenka rozdává hrozny a nektarinky a řidič Karel nám doplní ionty a minerály pár plechovkami piva. A odsud opět hromadný odjezd, tentokrát míříme do městečka Belgodere. Nejdřív pár fotek velmi fotogenického hřbitova, bílé hrobky zasazené do svahu a vedle rozpadlý kamenný kostelíček, a pak idylka na náměstíčku. Výborné kafe, zmrzka a krásná vyhlídka z vršku pár metrů od hospůdky. Odsud sjezd dolů proti už skoro zapadajícímu slunci, naložení kol a přejezd do kempu. Trošku se nám to protáhlo, už se stmívá, takže uvařit a pak do moře, někdo to vzal naopak, někdo moře vynechal, ale to udělal chybu, neb dneska byly vlny mírné, voda nádherně teplá a po celkem slušném cyklistickém výkonu parádní relax. Krásný teplý večer, naražena druhá bečka, vínečko už krásně vychlazené a já už prý mám přečíst, co se to dneska vlastně všechno stalo.

4.den – pátek 23.8.  

Příjemné ráno provoněné čerstvými bagetami a prosvícené sluníčkem deroucím se skrze větve borovic, slibujícím krásný den. Ale pro jistotu to ještě potvrdíme panákem před odjezdem. Někteří se trochu ošklíbají, ale rozkaz zněl jasně: když všichni, tak všichni, jenom řidiči jsou omluveni. Dneska opět budeme trochu přiblíženi vozidly a to tam, kde jsme včera skončili, do městečka Belgodere. Odsud už na našich ořích vyrážíme po jedné z nejhezčích tras Korsiky, vinnou stezkou. Martin při popisu trasy použil metaforu, že nás čekají vesničky jako korálky. A tyto korálky jsou navlečené na příjemné venkovské asfaltce vinoucí se víceméně po vrstevnici a nabízející velkolepé výhledy jak doleva na hory, tak doprava na vinice a olivové háje svažující se až do azurového moře. Tak snad nám bude dopřáno ochutnat i plody této krajiny! Cestou se nacpeme fíky a pak v jedné vesničce objevujeme i příjemnou vinotéku. Rádi bychom přechutnali pár vzorečků a tak vysíláme Markétu jako tlumočnici. Paní se nejdřív trochu lekne, když chceme 12 skleniček, ale když se zeptáme na cenu, tak řekne, že degustace je zdarma. Nejdřív si necháme nalít vzorek, ale pak je nám to už blbý a tak kupujeme 2 lahve po 9 euro a mlaskáme uznale jak nad bílým tak nad červeným. Paní je velice milá, ochotně pózuje při focení a dokonce nám dělá společnou fotku. Trošku nás pobaví, když nás vyprovází slovy: „Attenzione!“ Varuje nás, ať jedeme opatrně po požití cca 1,5 deci vínka. Tak ta netuší, v jakém stavu občas sedáme na kolo u nás na jižní Moravě J. Martin, jak sliboval, nás čeká vždy každých cca 10km, takže v pohodě doplňujeme vodu, popř. jiné tekutiny. Trasu si zpestřujeme lehkým výšlapem, asi tak 3km, do městečka San Antonio, opevněného městečka na vrcholu kopce. Nádherné vyhlídky, ke kterým se vyšplháme chodbičkami v opevnění. Společné foto, pak oběd ve stylové hospůdce a sjezd zpátky. Pak zase trošku stoupání do dalšího sedla, zde opět nádherné vyhlídky. Mám pocit, že za pár dní se ujme heslo: „Vyhlídky nehlásit!“. Tady se rozdělujeme na dvě skupiny, skupina lážo plážo se spokojí s 50km a hodlá se vrátit do kempu nejkratší cestou a užít si moře, skupina drsoňů jede oklikou, aby si to dneska ještě trochu prodloužili. Obě trasy ale víceméně vedou dolů k moři. Drsoně tvoří Míla, Jarda, Dan a Fuchsovi. A Fuchsovi mají štěstí v neštěstí. Míla, Jarda a Dan to vezmou špatnou odbočkou, která sice vede k hezkému kostelíku, ale je slepá.  No a tak se otočí a valí zpět, kde narazí na Fuchsovy, nešťastně stojící nad otočeným kolem. Martě se podařilo omotat řetěz kolem středu. A kluci mají nýtovačku. Takže bravurní servis a drsoni můžou pokračovat v krasojízdě. Pohodové odpoledne, dost času na válečku na pláži, partičku karet, večeři, co bedýnka z domova dala, a pak se akční část skupiny vydá na výlet do cca 3km vzdáleného městečka Calvi, jehož dominantou je obrovská pevnost. Marína skýtá kromě desítek jachet útočiště i několika superexkluzívním motorákům. Celé nábřeží je v podstatě jedna velikánská hospoda plná pomlaskávajících jachtařů a turistů. Pevnost se dá celá prolézt, je to obrovská masívní stavba, kterou asi nešlo nikdy dobýt. Zpátky uličkou plnou krámků, které kolísají od naprosto kýčovitých hrůz po stylové obchůdky se sušenou šunkou, místními specialitami a bylinkami. Prostě všehochuť. No a na závěr večera pár hltů vínka a spát, zítra se stěhujeme o kemp dál.

5.den – sobota 24.8.  

My z toho korsického počasí budeme totálně rozmazlení. Už bereme jako samozřejmost, že je ráno (a i po zbytek celého dne), nádherně. Dnešní ráno je ale lehce poskvrněno dvěma maličkostmi: někteří členové výpravy se špatně vyspali, neb provoz na silnici za kempem byl v pátek večer trochu silnější, než předchozí dny, a taky balíme stany, což je pro některé nezkušené baliče lehce stresující záležitost. Ale úderem 9. jsme všichni nastoupeni v pozoru, bágly naloženy a my všichni natěšeni na dnešní trasu. Jarda nalévá panáčky a naše analogie s filmovými účastníky zájezdu je až neuvěřitelná. Kromě toho, že se náš řidič jmenuje Karel, se nám totiž neustále ztrácejí podšálky, respektive nerezové kalíšky na kořalku. A je to fakt záhada. Vypadá to, že půjdeme všichni do naha J! (Kalíšky se později najdou, Kamil je nachystal do auta a pak na to zapomněl). Vyjíždíme směr městečko Calvi a pak odbočkou vedoucí na panoramatickou silnici D81b, vedoucí po hraně červenožluté skály s naprosto neuvěřitelnými výhledy na moře. Hýkáme nadšením, jsme sice už otrlí cestovatelé, ale shodujeme se, že toto patří mezi naprostou špičku. Marta: „Já si pořád musím zpívat Svět je krásný, jde to ze mě úplně samo!“. Fotíme jak zběsilí, v klidu, v pohybu, jednotlivě, hromadně. Ale měli bychom popojet, čeká nás prý 100km! Cesta vede víceméně po vrstevnici, stoupání i klesání v pohodě. Po asi 25km zastávka v příjemné kavárničce s neméně příjemným překvapením. Sympatický mladý číšník a Brňák! Kafíčko, zmrzlinka a valíme dál. Jitce se podaří píchnout, zoufale volá na všechny mobily, jediný Míla vyslyší a valí z kopce zaplácnout díru. Za dalších 15km v osadě Fango odbočka a za 5km po rovině kolem řeky prý přijedeme k báječné koupačce. Díváme se na Martina lehce nedůvěřivě, když stojíme na mostě vedoucím přes totálně vyschlou řeku. Martin se jen lišácky usměje, „však uvidíte". A fakt že jo. Po pár km se vyschlé koryto mění na říčku  s křišťálovou a navíc teplou vodou, zaříznutou do skalního kaňonu. Hned na přivítanou vidíme borce, kterak skáčou z mostu zhruba 10m vysokého do tůňky. To my si to hezky mastňácky slezem na oblázkový břeh a koupačka jak sen! Blaženě se rochníme v řece, kde se dá i slušně zaplavat. Nádherné scenérie, připadáme si jak v Americe. Oběd, alespoň v naší skupince velmi vydařený, s Markétou mlaskáme nad salátem s bagetami zapečenými s kozím sýrem, místní specialita.  A pak se opět dělíme na jasoně a drsoně, neb nás čeká stoupání na Col de Palmarella. Výživný kopeček do sedla, převýšení 400m na 12km. Byla by to docela pohoda, kdyby se skupinově nenasadilo celkem vražedné tempo. Vyšťavení v sedle (náplastí na bolavé nohy je, jak jinak, fantastický výhled) si navzájem svěřujeme, že „já jet sám, tak si dám aspoň 2x pauzu, ….já jet sama, tak jedu pomaleji…“. No, ale jsme tu všichni a žijeme. To nejhorší prý máme za sebou. Tak hroznový cukr, doplnit vodu a dál. Chlapi se vyhecují a závodí o vychlazenou plzeň, kdo bude první v dalším sedle, my ostatní se kocháme a fotíme. Chlapi jedou jak šlak, ale stejně se jim nepodaří dostihnout Kamila, který vystartoval s předstihem a je nedostižitelný. Jak přibývají kilometry, ubývá sil, tempo se lehce zvolňuje a to mi maximálně vyhovuje. Na 80km přijde poslední stoupání. Když už úplně vyflusnutí sedíme nahoře na zídce a ani výhled už nevnímáme, napadne mě poopravit Martinův slogan „Korsika - no stress“, na „ Korsika? No, stress!“ Ale konec dobrý, všechno dobré! Silnice, která místy zabíhá do vnitrozemí, se zase vrací až k moři a konec trasy je opět neuvěřitelně fotogenický. Sjíždíme do městečka Porto, načervenalé skály kolem připomínají americký Zion, barva je umocněná už zlehka se naklánějícím sluncem. A hurá, kemp. Dneska si připadám cyklisticky uspokojená, 92km se slušným převýšením mi úplně stačí a ostatním očividně taky. Ale zmobilizujeme poslední síly a stavíme stany v příjemném terasovitém kempu pod vzrostlými stromy. Další priorita, zapnout chlazení >  pivo! Je přece zapotřebí doplnit minerály. A hned další v pořadí je koupačka. Pláž je sice asi 1,5km od kempu a je zapotřebí tam jet na kole, což některé z nás málem odradí, ale to by byla chyba. Pláž v Portu je jedna z nejhezčích, oblázky všech barev, křišťálová voda, kolem červenavé skály a jsme tu skoro sami. Třešinkou na dortu je Dan v retro pruhovaných plavkách, úplný švihák plážový J. Vrháme se do lehkých vlnek, i Karel, který se potápěl už všude možně obdivuje čistotu vody. Doplavem až k lanu s bójkami a protože už nemáme sílu plavat dál, tak se na ně postupně zavěšujeme a necháme se vlát ve vlnách. Kdosi prohlašuje, že by to byla výnosná brigáda, dělat bójku na Korsice. Naše hlavičky totiž vypadají úplně stejně, jako ty bójky. Jitka to z břehu fotí, ale prý jsme moc daleko. Osvěženi se vracíme do kempu, večeře, pivko, vínko, pohoda. A zítra budíček až v 9!

6.den – neděle 25.8.  
Lazy morning, pohoda. V 10 sedáme s baťůžkama do aut, natěšení na den bez kol. Po včerejšku má většina z nás bolavý zadek, nejháklivější to část cyklistova těla. Naštěstí Jitka rozdává marjánkovou mastičku vlastní výroby, tak snad se zahojíme. Tentokrát jsme přiblíženi jen kousek, asi 6km do vesničky Ota. Po mistrovském manévrování uzoučkými uličkami této vísky vybudované ve svahu skalnaté hory vyskakujeme a hned fotíme. Vstupujeme do kaňonu jménem Spelunca, který jsme si překřtili na špeluňku. Červenavé skály se majestátně tyčí nad říčním údolím s tůňkami. Tentokrát koupačku nevyužíváme, i když plavky máme sbalené. Je teprve začátek trasy a tak nemáme nárok. Tak nejdříve údolí řeky, asi tak 3km, pak je možnost otočit to a jít zpátky stejnou cestou, nebo vylézt převýšení cca 600m do městečka Evisa k druhému autu. Nakonec se všichni rozhodujeme pro druhou variantu, neb nádhera krajiny nám dává sílu J. Výstup je nakonec docela v pohodě, na Korsice začíná pásmo lesů až nad skalami, zřejmě kvůli vlhkosti, takže stoupáme ve stínu. Sice je to na úkor výhledů, ale ty se zase nahoře objeví. Opět se potvrzuje pravidlo, které jsme vypozorovali už v mnoha zemích, a to že se stoupající nadmořskou výškou se zvyšuje pravděpodobnost potkání Čecha. Po několikátém ahoj a dobrý den se ozve Dan: „Krucinál, já si připadám jak v Gránicích!“. Nahoře kafíčko a vynikající zmrzka, na Korsice je zmrzlina prvotřídní, nešizená. Jak ovocná, tak smetanová nemá chybu. Cestou dolů 3x zastávka na focení, poprvé na prasátka. Po Korsice volně pobíhají domácí prasátka jak ovečky, v uchu mají čip a válí se v houfech všude kolem silnic. Tahle jsou ještě maličká a miloučká. Nabízím mrkvičku, nad tou se ofrňují. Ale když Ivoš vytáhne sušenky, tak vzbudí davové šílenství, prasátka doslova panáčkují. Každý z nás se rozplývá, i když pokaždé jiným způsobem. Holky je drbou za ušima a fotí se s jejich roztomilýma čumáčkama, chlapi řeší, jak velký gril by bylo zapotřebí a že právě teď mají tu správnou velikost. Další výhledy jsou, no, jak to vyjádřit, aby deník nebyl plný slov, jako úžasné, fantastické, dechberoucí, …no prostě super. V kempu rychle nějaký dlabanec, plavky a hurá na pláž. Ale ouvej! Červená vlajka, vlny přes tři metry, zákaz koupání. První dojem je zklamání, všichni se těšili na koupačku, ale zase na oplátku romanticky se tříštící vlny tohohle kalibru se hned tak nevidí, stát byť jen po kotníky v takovém živlu je adrenalin. A navíc je to velice fotogenické, Jitka pro hezkou fotku udělá téměř všechno, ale je odpískána plavčíkem a téměř smetena vlnou vyšší než ty ostatní. Ale holý život zachránila, odnesla to jen plážová bota. Tak když není koupačka, tak aspoň válečka a kochačka, k tomu scrabble a pak se postupně vytrácíme zpátky do kempu. My s Ivošem vydržíme nejdéle, nemůžeme se nabažit, fascinovaně zíráme do tříštících se vln. Sbírám pár barevných oblázků, konečně mám dárek pro děti. Přivezeme jim oblázky z pláže, jako těžítka J. A pak ještě jeden, jako suvenýr na krbovou římsu. Po návratu do kempu máme uvařeno, dneska má službu Jitka. Sprcha, pohodový podvečer, jenom jsme všichni lehce nervózní, že se nevrátil Karel, který se hodlal od rána potápět v moři. Že by do moře vlezl i při těchto vlnách nám u něj nepřipadá až tak nepravděpodobné, tak zbývá jenom doufat, že to přežil. Ale nakonec se Kája šťastně vrátil se slovy: „Teprve teď mě moře vyvrhlo“. Dorazil zbytky rizota a tak už nic nebrání tomu začít večer plný her. Dokud je trochu vidět, hrajeme s holkami a s Danem Dixit. Dan: „To se musíš naladit na ženské myšlení, to já už i čurám v sedě!“. Tomáš se mu občas i při hraní mariáše s rodiči snaží radit, ale většinou blbě. Dan přeladěn na ženskou vlnu ale nakonec končí na úžasném 2. místě. Pak pokračujeme klasikou, filmy. Hrajeme chlapi proti ženským a světe div se, chlapi vyhrajou! Hance se stal osudný film Perverzní autobus, o kterém dosud nikdy neslyšela, ale během hry si ho pravidelně losuje. Slzy smíchu  nám vyhrknou při Danově vysvětlování filmu Šumař na střeše: „ten blbec tam nahoře“ a pak už řveme smíchy, když kdosi tipne: „Anděl páně“. Rozjetý večer se protáhne do ztracena ještě pár skleničkami, neb ráno opět odjezd až v 10! Santé!
7.den – pondělí 26.8.   

Ráno opět pohoda, viz předchozí dny J. Snídani prý zpestřil pozdrav od hrdličky, který Ivošovi přistál na stehně právě při mazání bagety, ale to vím jen z doslechu, neb jako správná sova jsem ještě spala. Dneska nás čeká trasa pohodová na délku 50km, ale přes kopec! 12km/400m stoupání, kousek rovinky, pak 12km/400m z kopce. Pak pláž s bílým pískem. A zpátky totéž. Stoupat začínáme prakticky hned za kempem, odkrývají se (jak jinak) nádherné výhledy na Porto a jeho pláž. Po odpočinkovém dni jsme zatím plni síly, tak nám to šlape. Vjíždíme do milosrdného stínu borovic a cypřišů, kamenná kašnička nabízí pramenitou vodu. Máme nastoupáno asi 300 výškových metrů, když vyjedeme z pásma lesa a vjedeme mezi skály. Ale ne jen tak ledajaké, Les Calanches je zapsáno v UNESCO. A teď se přiznám, že mi docházejí superlativy. Protože dnešní panoramata ještě převyšují vše, co jsme doposud viděli. Takže opět nadšení, focení, kochání. Když Martin, který jede dnešní etapu s námi, projede nonšalantně kolem a prohodí: „Za zatáčkou jsou ještě hezčí výhledy“. A my na to: „To už nejde!“. Na vyhlídkové terase dáváme kafíčko, pivko, nanuky a pak hurá za zatáčku. A fakt že jo. Ještě hezčí vyhlídky, ještě bizarnější červenavé skály kontrastující s modrou oblohou a atmosféru dotváří tyrkysové moře. Snad jenom hustý provoz je malinkatá piha na kráse. Ale každý se kochá, tak jede pomalu. Třešničkou na dortu je skála, ve které je z určitého úhlu otvor ve tvaru srdíčka. Tak tady je focení snad povinné, nejvíce času tu stráví Krulovi, kteří ve snaze o co nejromantičtější fotku rty na rty pečlivě pózují podle pokynů Martina, který jako téměř profesionální fotograf je schopen si i lehnout na silnici, aby měl ten správný úhel. Za dalších pár km vesnička Piana. Martin si nevzpomíná, jestli je na pláži, kam jedeme, nějaká restaurace, tak si pro jistotu kupujeme pizzy s sebou na plážový piknik. Naložíme je Karlovi do auta a nasedat. Odsud už jen pohodový sjezd dolů, co jsme jeli nahoru přes hodinu teď sjedeme za 20 minut. Sjezd je okořeněn dvěma drobnými příhodami, mě praskla špice, což by nebyl až takový problém, pokud nepraskne další. Ale Dan mi kolo v rámci možností vycentruje, snad to vydrží. No a Verče spadl řetěz, což vyděsilo Martu a vjela Lence pod kolo a pak už se obě děvčata válí ve škarpě. Ale snad se vše obejde bez následků. Po cestě na bílopísčitou pláž nás ještě sprdne na ultimo majitel restaurace, když si cestu zkracujeme přes jeho soukromý pozemek, nesouce si krabice s pizzou. Ale hodláme si to sníst až na pláži, tak co držkuje. S úlevou zjišťujeme, že vlajka je oranžová, takže koupačka bude. Měli jsme strach, že bude červená, jako včera, neb docela fučí. Nejdřív hladově zhltáme pizzy a pak se slastně vrháme do příjemných vln, tak akorát na blbnutí a při troše dobré vůle se dá i plavat. A pak, někdo to zalomí, Míla nadšeně plácá voliš, Ivoš mě zahrabe do písku, no prostě si blbneme lážo plážo. Sluníčko je za lehkým oparem, takže prdýlky si nepřipálíme. A to je dobře, protože je na čase vydat se zpátky. Stoupání je prudší a kratší, mnozí se dokonce uchylují ke kašpárkovi. Ale počasí nám přeje, slunko nepraží a větřík chvilkami až studí. Každý si jede svým tempem, setkáme se všichni zase v Pianě. Marta u kafíčka pyšně: „Už jsem úplný cyklista, jezdím naostro a klopím zatáčky!“. Opět projíždíme skalami, ale už máme nafoceno, tak to sviští. V kempu jsme cobydup, večeře opět obvyklý mumraj, proloženo pivkem a vínečkem. Nálada výborná. Jenom řidič Karel heká, chytly ho záda, asi ze spaní v autě, kde spí chudák na sedadle zkroucen jak paragraf. Dan mu nabídne útočiště ve svém stanu, snad se nám Karel spraví. Marta mu nalepí hřejivou náplast, Jitka mu věnuje ibalgin, tak to by bylo, aby se to nezlepšilo! Večer, při plánování další trasy nám Martin nabízí dvě varianty, cestu kolem moře, kde bude provoz, nebo vnitrozemím, kde bude klid. Po chvilce diskuse to rozetne Dan: „Já bych jel vnitrozemím kolem moře!“. Dan vůbec dneska perlí, začne líčit historky a všichni brečí smíchy. Tak to si procvičíme i břišní svaly. My se z té dovolené vrátíme jak Rambo! Škoda jen, že Jitka, která většinou chodí spát se slepicemi, si postavila stan přímo vedle plácku, kde sedíme kolem bečky, a udělá nám večerku jak na pionýrském táboře. Do stanů se sice zahnat nedáme, ale smích postupně tlumíme až do ztracena.

8.den – úterý 27.8.   
Dneska flákací den. Sice balíme stany, ale to už máme natrénováno. Martin nás vyveze až do sedla Col de Sevi 1100m nad mořem. Chvilku se bojíme vylézt z auta, neb nás okamžitě obklopí stádo už poměrně vzrostlých polodivokých čuníků a vypadají docela agresívně. Ale přežíváme, prasátka spíše loudí, ten klacek, co popadl Ivoš, byl zbytečný.  Na kopci celkem fryšno, vytahujeme bundy a mikiny. Někteří poprvé za tuto dovolenou. Čeká nás totiž dlouhatánský sjezd až k moři. Trošku si to zpestříme kratičkým sjezdem do městečka Vico. Prosvištíme ho na kolech až ke kostelíku, kde jsme zvyklí hledat centrum, ale jaksi jsme už vyjeli z města. Říkám, že mi to připomíná první sexuální styk: „To už asi bylo ono“ J. A tak se pár desítek metrů vracíme na milé náměstíčko s kašnou, kam si místní hromadně chodí pro vodu, asi je dobrá. Ale kafe nic moc. No, a tak si zase těch pár serpentýnek vystoupáme, musíme si to vychutnat, je to jediný dnešní kopec. A pak už sešup dolů k moři. Pauza, nákup ve Špáru a pak pokračujeme kolem moře dál. Dnešní etapa asi nemá tu dramatickou krásu včerejších skal, ale cesta kolem dlouhatánských poloprázdných bílých pláží lemovaných nakvetlými oleandry od bílé přes celou škálu růžové až po rudou má taky něco do sebe. Palmy, opuncie a kamenné domečky navozují tu správnou středomořskou atmosféru, kterou my, vnitrozemci tak milujeme. Ale asi vjíždíme do drsného kraje, neb na ceduli s názvem vesnice visí vyvržený kanec. Krev ještě stéká po písmenech. Po pouhých 34km už odbočka do kempu. Tento kemp je prostorově velice velkorysý, Martin pod platany rozpřáhne ruce a prohlásí: „Postavte si stany, kde chcete, místa je tu dost.“. Docela rozdíl od předchozího kempu, kde jsme byli namačkaní jak sardinky. Tak to postavíme a hurá na pláže. Pláž je jen pár set metrů, hrubý bílý písek je velice příjemný, neb se nelepí. Moře je jak samet, teplé a mazlivé, vlny tak akorát a dlouhatánská pláž poloprázdná. Prostě ideál. Kulturní vložkou je zahrabání Dana do písku, ale při tom nezůstane. Vyrobíme mu rekvizity, které ve slušném deníčku nemohou být popisovány. SMS z domova, u nás prý prší a je 13 stupňů, tak o to víc si připadáme jako v ráji. Dneska času dost, v klidu vaříme. Dan se zapojí jako kulturní vložka dneska už podruhé, s Hankou hrábnou do strun. Narazíme poslední bečku piva a pak krájíme dobrůtky, které jsme nakoupili ve špáru. Kozí sýry, salámy, kulinářské hody jsou korunovány smaženou cuketou. Taky otvíráme pár sedmiček místního červeného, prostě degustační večer. Ale protahovat to dneska moc nemůžeme, ráno budíček o půl 6 (!), neb o půl sedmé vyrážíme směr Mont d´Oro. Čeká nás pořádný výšlap. Ale jede nás jenom půlka, jasoni si hodlají užít den válečkou na plážích, podle chuti každého soudruha. Dan a Tom plánují velkolepou Tour de Beach. Dan: „Já beru ty starší a ty ty mladší a pak si to vyměníme!“. A já si to upřesňuju: „Takže to bude spíš Tour de Bitch , ne?“ A Dan na to: „To je broskev, ne:?“ JJJ.
9.den – středa 28.8.  
Tak dneska je ráno mimořádné, tedy alespoň pro nás, partu 9 statečných. A to z hned několika důvodů: za prvé mrholí, v noci dokonce i pršelo, a za druhé vstáváme o půl šesté ráno, takže ještě za tmy. Motáme se jak mouchy v lampě, lehce připitoměle vykonáváme navyklé úkony, snídáme, pakujeme baťůžky a o půl 7 vyrážíme. Trošku nás vyděsí Dan, který nám málem skočil pod kola, když vyplašeně vskočil ze stanu v hrůze, že mu ujíždí auto s jeho jídlem. Martin nás zaveze do Vizzavony, tady v restauraci na nádraží výborné kafíčko, to bodne, a pak už natěšeni vyrážíme. Od Martina máme podrobný popis trasy z internetu, tak se jím řídíme. Na rozcestí 3 cest podle cedulí a pak už podle popisu: po dvou mostech doprava, pak po několika minutách chůze u cedule popisující růst stromů doleva nahoru do kopce. Přejdeme mosty, odbočíme doprava, a jdeme 2, 3, 5, 7 minut a furt nic. Ani cedule, ani cesta. Radim s Karlem to jdou prozkoumat ještě kousek, ale vracejí se s prázdnou. Tak zpátky, Krulovi mezitím zkoumají cestu doleva, neb tímto směrem byla cedule na severní výstup, kudy chceme jít. Ale taky nic. Takže nám zbývá poslední, prostřední cesta, která vedla přímo vzhůru, ale neodpovídala ani popisu z internetu, ani ukazatelům. Ale vracet se nám už nechce, tak to švihneme cestou necestou lesem. A hurá, po pár minutách prodírání se podrostem narazíme na tu správnou cestu. Tak vzhůru na kopec, máme hodinu zpoždění! Zpočátku cesta lesem, pak stoupáme pásmem keřů a už se nám odkrývají výhledy. Šlapeme dál a výš, občas přestávka na fotky, sváču a kochání. Stoupání přitvrzuje, lezem po šutrech a nakonec po skalách, místy až lehce horolezecké výkony, pro Jitku prý na hraně, ale ostatní zvládáme v pohodě. Hanka prohlásí: „No, už se těším na to kafe nahoře!“. Ale to má smůlu, neb kolem jen pustina jest a kamení, a kamení. Když vystoupáme na loučku vhodnou na bivakování s výhledem na 3 strany, tak dáme romantický piknik. Odsud je to nahoru asi půl hodiny, z toho 15 minut do sedla, kde to Jitka s Hankou vzdají. My ostatní se vydrápeme až na vrchol. Sluníčko svítí, ale fičí ledový vichr a honí se mraky, které občas zakryjí kus výhledu. To nám ale radost z dosažení vrcholu nezkazí, vidíme až na moře, kdyby nebyla jedna strana v mlze, tak bychom ho možná viděli i na opačné straně. Tak vrcholové foto, chvilka kochání a taky se snažíme zjistit, kudy to vlastně polezeme zpátky. Protože nejdeme stejnou cestou, ale okruh, a vracíme se takzvanou jižní cestou. Slezeme dolů do sedla k holkám a cestu trefíme, ale kdyby byla mlha hustší, tak bychom měli problém. Holt jsme rozmazleni klubem českých turistů a jejich perfektním značením, tady pátráme po pofiderních červených flecích na šutrech. Po pár minutách se nám odkrývá pohled na úžasné (už jsem dostala přezdívku paní Úžasňáková J) tyrkysové jezírko. A že je to úžasné, to potvrzují všichni. Ale Radim je ještě větší úžasňák, já se kochám výhledy, ale on se rozplývá nad kravincem! Zhluboka se nadechne a zasněně prohodí: „Ten kravinec voní po heřmánku“. Odsud chvilku po vrstevnici, ale pak začíná sestup kamenným polem, skáčeme z šutru na šutr jak kozy horské. To ještě netušíme, že stejným způsobem polezeme celých 1200 výškových metrů. A to je docela záhul, hlavně na kolena. Tady se docela osvědčily wolking hole, které příjemně tlumí dopady, uznává to i Ivoš, který si je ode mě půjčil a do té doby tento vynález neuznával. Vzpruhu nám dodají výhledy na Anglické kaskády (Cascade Anglais). Říčka si vymodelovala ve skále řadu tůněk dohladka vymletých propojených vodopády. Je to oblíbené místo na koupačku a relax po výstupu, proto jsme zvolili okruh tímto směrem. Ale dneska je celkem chladno a studený vítr, do vody cca 10 stupňů nás to moc neláká. To nám ale nezmenšuje kochací zážitek umocněný starými pokřivenými borovicemi, jejichž kořeny se vinou po skále jak hadi. Kolena už úpí, ale naštěstí se blíží finále. Potkáme jakéhosi popleteného Němce v sandálech, který mele cosi o motorce, štráse a kopci. Tak ho přesvědčujeme, ať nahoru neleze, že je to „cu lang", že je cu špét" a navíc má blbé boty. A na závěr jedna zřícenina, což je docela symbolické, neb si jako zříceniny připadáme všichni. Z posledních sil se sesuneme k autu, kde si dáváme zaslouženého panáka, tedy vlastně dva, protože tentokrát je to do druhé nohy nutnost. Když se po celodenní túře naskládáme do auta, Ivoš prohodí: „Otevřete okno, tady je strašný smrad“. Karel na to: „A jak se cítíte?“ a na to všichni: „Hodně!!!“ V kempu na nás čeká uvítací výbor. Během cesty se nám trošku rozležely namožené svaly a tak se z auta potácíme jako trosky, čímž vzbudíme všeobecné veselí. Ostatní jsou očividně šťastní, že s námi nejeli. Dan, jak sliboval, naráží poslední bečku až po našem návratu, aby na nás zbylo J. A při chlazeném pivku si navzájem líčíme zážitky. Dan vedl partu jasoňů, podává hlášení, prý se po dobu jeho služby nic zvláštního nestalo. Prý byl konečně klid, když jsme my aktivní odjeli. Na pláži prý byly vlny jak blázen, na plavání to moc nebylo, ale relax to byl příjemný. Tak ještě trochu vína na dobrou noc a už prý mám číst deník, neb drsoňům už padají víčka.

<<< POKRAČOVÁNÍ DENÍKU ZDE !!!  >>>  

Mikrobusová přeprava

webové stránky léto

GoPro video

Shut Board

© Copyright 2002 – 2007 SkiVysocina.cz, web site byl vytvořen v phpRS, za podpory firmy CaberNet Software Admin