Ski Vysočina

Norsko deník (2012)

Rubrika Poznávací výlety - deníky,   Vydáno 03. 08. 2012,   Přečteno 6126x



VAROVÁNÍ!!! subjektivní a místy možná i příliš podrobný záznam dobrodružného putování doplněný o úvahy, vtípky, hlášky a postřehy určený zejména účastníkům, pro ostatní na vlastní nebezpečí.

Termín:  2.7. – 17.7. 2012

Účastníci: Kamil a Marta Fuchsovi, Ivo a Marie Rehákovi, Jaroslav a Jitka Krulovi, Martina Pecinová, Lenka Chalabalová, no a samozřejmě organizátor a řidič Martin Štěpánek, zvaný Šoty

 

Náš poslední velký výlet byl, (i když v trošku jiném složení), do tropů, a proto jsme se rozhodli vyrazit na sever. Norsko nás lákalo už dlouho, každý, kdo tam byl, se vracel nadšený nádhernou přírodou, a tak jsme se rozhodli do této země, navzdory počasí, cenám a téměř prohibici, vyrazit. Velká plánovací párty již tradičně u Krulů, kde kromě plánování kolik jídla (a pití) kdo a jak pobere, proběhla i malá úvodní anketka:

1. Na co se nejvíc těším?

2. Čeho se nejvíc bojím?

MARTINA     1. Na přírodu a na to, že bude sranda.
2. Že bude celou dobu pršet.
IVOŠ 1. Na Lofoty–tam jsem ještě nebyl (pozn. jediný z nás už v Norsku byl – na rybách)
2. Nepohodlí při přejezdech v autě.
MARTA 1. Že si hrábnu na dno, že zažiju nepoznané, že zhubnu.
2. Že fyzicky nebudu stačit.
JITKA 1. Na nevšední intenzívní zážitky. 
2. Deště. 
KAMIL 1. Na lední medvědy. 
2. Ledních medvědů. 
LENKA 1. Na přírodu, na Lofoty. 
2. Nehod, úrazů. 
JARDA  1. Na přírodu, hory, výlety. 
2. Špatného počasí. 
MARIE 1. Na to, že si vylezu nějakej pořádnej kopec. 

2. Že za pár dní nebude co pít.

první den - 2. 7. 2012 - pondělí  

Doma ještě zmatky, Ivoš nečekaně nachystá hromadu dalších věcí, (většina zavazadel již odcestovala do Norska s první výpravou, která jede z jihu na sever), a nadává, že se mu to nevejde do batohu. No, ale nakonec, oči na hodinkách, to tam všecko nějak narvem, ještě rychle do obchodu pro chleba a hurá ke Krulům na seřadiště. Vážíme kabely s jídlem a do povoleného letištního limitu 20 kg doplňujeme petky s vínem (konzervy, polívky v pytlíku a kořalka už opět cestují v Norsku), do letadla berem jen 2 tašky s uzeným, sýry, salámy apod. což jsme neměli odvahu nechat 14 dní v autě). Jedna taška je trošku přes limit, no, ale když budou na letišti držkovat, tak to víno vypijem hned na čekinu. Hotovo, čekáme na borce, Martinova spolupracovníka, který nás má zavézt na letiště do Prahy. Chlapec má trošku zpoždění, prý někde píchnul. No nic, naštěstí máme rezervu, neb časový harmonogram plánovala Jitka a tak jsme v klidu, Kamil rozlévá slivovici, připíjíme si na zdraví, pohodu a ať se nám trable vyhýbají. Borec přijel s hodinovým zpožděním s vysvětlením, že rezerva byla prázdná a nikdo mu nechtěl zastavit. No a pak trošku zabloudil v Kuchařovicích a Ivoš musel vyběhnout, aby ho navigoval. Ale tím trable zdaleka nekončí, řidiči cestou padají víčka, a když to na poslední chvíli dobrzdí za traktorem a jen těsně se vyhne protijedoucímu autu, zatrne úplně všem. Lenku polil hrůzný pot a od té doby se snaží ve jménu všeobecného bezpečí vést s řidičem konverzaci, aby zase nezabral („a na koupaliště chodíte?“) Nervozita opět stoupne, když řidič vesele míjí veškeré odbočky na letiště a míří do centra Prahy, neb má od Martina instrukce k vyzvednutí norků z banky. Máme už docela zpoždění, a když asi 1,5 hod před odletem nelegálně stojíme kousek od Karlova mostu a borec běhá kolem, jak motorová myš, netuše, kde je nějaká banka a nervozita stoupá (Jitka: „No co chceš po chlapovi, kterej zabloudí i v Kuchařovicích“), Marta radostně zvolá: „ Hurá, adrenalin! Na to jsem se těšila!“ No, nakonec už jenom málem minem poslední odbočku na letiště, ale díky Jardovi a Lence a jejich včasnému výkřiku se to ještě podaří strhnout, a tak to vypadá, že letadlo snad stihnem. Odlet v pohodě, kilo navíc prošlo, jen ceny na pražském letišti nás už tradičně naštvaly – kafe za 125 Kč si teda fakt nedám, už z principu.  Někteří závisláci to ale obětují. V letadle vše za norky, zadarmo nedostaneme ani vodu, a když vidím ty ceny, tak mě hlad i žízeň přecházejí. Přílet do Osla s mírným zpožděním, musíme si naprosto nelogicky vyzvednout zavazadla, pak se s nima motat ve frontě a pak se znova odbavit. Jak u blbejch, toto po nás zatím nikde na žádnejch přestupech nechtěli….navíc nestíháme, odlet za pár minut, my furt ve frontě, a ještě se jim nelíbí Lenčin bágl, takže vše vyložit….my zatím letíme zdržet letadlo…..ale máme kliku, let má zpoždění.  Takže rozchod po letišti, my s Ivošem jdeme na salát, první naše jídlo za norky, tak nabíráme pěkně po česku, vrchovatě, jen to hutné, tuňáka, krevety, sýr….za 139 norků přece nebudeme chroustat zelí. N,o a aby toho adrenalinu nebylo dneska málo, když už se chystáme k odletu tak zjišťujeme, že nemáme holky, Jitku, Lenku a Martinu. 2 minuty před odletem se přiřítí Jitka, celá říčná, že si vyrazily do freeshopu trošku se navonět vzorkama, nevědomky prošly bránou z letiště a nechcou je pustit zpět, zejména holky bez pasu.  Ale máme štěstí, letadlo je opět opožděno, takže nakonec se spokojeně nalodíme všichni. Lenka: „Měla jsem důvěřovat svému instinktu a nechodit nikam bez dokladů!“ Po příletu do Bodo už na nás čeká vysmátý Martin a přejezd cca 70km do 1.kempu Fauske. Počasí nic moc, chladno, mrholí, ale nadšeně sledujeme z okna typické norské červené domečky se zatravněnou střechou.  Chatičky v kempu jsou milé, čisté, tak panák, polívka, furt světlo jak odpoledne, ale ono je skoro 11! Jarda volá, že právě otevřel vínko, tak dáme deci a plánujeme zítřejší výlet na Lofoty. Jarda na Jitku, když se dozví, že za sprchu v kempu musí dát deset norků: „Mámo, ušetříme, zítra se pudem koupat do moře!“ Martin, vědom si teploty zdejších moří: „ To zapiš!“ Je skoro půlnoc, světlo jako ve dne. Lenka: „ První věc, kterou jsem si koupila do Norska byla čelovka!“ Je fakt, že čelovku máme my zkušení harcovníci skoro všichni. Martin: „No jo, tady se člověk v noci ani vychcat za chatkou nemůže, furt je tě vidět!“.

druhý den - 3. 7. 2012 - úterý
Tak ráno drsný budíček, aspoň pro mě, před 7 jsme všichni na nohou, Martin zavelel v 8 odjezd směr trajekt na Lofoty. Cestou zastávky na foto, trajekt stíháme v pohodě. Pak 2 hodiny přeplavba, ze zavřené paluby občas vybíháme fotit do zimy a vichru na otevřenou palubu. Čím blíž Lofotům, tím je krajina fotogeničtější, počasí hezčí, vykukuje i sluníčko. Prohlídka Svolvaeru, hlavního města Lofot, roztomilé, svérázné městečko obklopené rozeklanýma horama a mořem, procházíme se po dřevěném nábřeží a fotíme. Na tržišti ochutnáváme sobí a losí salám a pak nákup v místní sámošce. Kupujeme hlavně pečivo, ovoce a zeleninu, ceny jsou stejné jako u nás, jen v norcích. Jitka se pokouší vylepšit naši ekonomickou situaci tím, že se snaží vrátit plechovku od piva, na internetu si přečetla, že jakási parta si takto slušně přilepšovala. No ale automat bere jen plechovky norské výroby, takže smůla. Těch českých by bylo dost. Pár kilásků přejezd do kempu Orsvagvaer, chatičky mrňavé a jednoduché, ale příroda nádherná! Bydlíme skoro na břehu moře, počasí se taky umoudřuje a po dlabanci vyrážíme ještě odpoledne na výšlap na kopec Glomtinden v okolí. Při chystání se na výlet najednou Kamil vytáhne z trekové boty balíček spínacích špendlíků – celý den v tom šlapal a říkal si: „ Ti už neví, jak by ty boty vyrobili, samá speciální podrážka, furt nějaký novoty, no já si říkal, že mi to nějak nesedí….“ Výlet se vydařil, sice všichni nedosáhli vrcholu, vítr a příkré šutry některé odradily od zdolání posledních výškových 50m bradavky – takto jsme si překřtili vrcholek hory, podle jeho vzhledu, ale výhledy byly fantastické i tak. Když se kolem 7 večer suneme z kopce, potkáváme lidi, kteří teprve vyráží nahoru. Země půlnočního slunce má holt úplně jiný režim. V euforii prvního výletu se rozhodujeme, že pěšky dorazíme až do kempu, tedy cca 6km po asfaltové silnici, kudy nás předtím Martin přiblížil. Šlapání po asfaltu nám sice lehce odvaří kolena, ale je třeba to brát jako trénink na mnohem náročnější pochody. Po včerejším hektickém cestování je dnešní den jako pohlazení po duši, teda kromě ranního odjezdu o 10 minut později, což ale Martin díky zuřivému předjíždění karavanů ploužících se povolenou rychlostí lehce dohnal. Ale jinak vůbec nikam nespěcháme, pohoda. Večer něco ukuchtíme a pak to Ivošovi nedá, vybaluje prut, vyhrabuje gumové chobotničky, na které tady tehdy v Norsku tahal 3 tresky na jeden zátah a vyráží na lov. Okolí kempu je nádherné, jdu s ním a jen tak z radosti, že je skoro 11 a slunko svítí jako ve dne, si vylezu na skalnatý vrcholek nad mořem. Výhled odsud je úplně fantastický, moře, ostrovy na kterých se odráží již téměř půlnoční slunce. V kempu se na kole prohání malí caparti, lidi posedávají před karavanama, prostě pohoda. Ivoš chytil rybu, a jelikož u toho byl zrovna Jarda, přepadl ho lovecký amok taky a valí do chatky pro svůj prut a hlavně kýbl na úlovky. Martina mu na cestu hrozí: „A opovaž se přitáhnout nějakou rybu!“ Těsně před půlnocí rozjařeně běžím pro ostatní, ať se jdou pokochat půlnočním sluncem. Martina s Lenkou to už zalomily, ale Jitka paří s Fuchsovýma slivovici. Líčím barvitě krásy výhledu a lákám je na skálu. A oni jdou!!! Z toho usuzuju, že už mají nakoupíno a opakovaně je varuju, že mokrá skála klouže. Statečně vyšplháme na skálu a já se modlím, jak je vidím supět, aby se tam to slunko ještě odráželo, jinak je mi slibován krutý trest. Ale hurá, půlnoční slunce je tam, fotečky jak víno. Pak jdem ještě zkontrolovat chlapy na molo, mají sice další 2 fišky, ale dávají jim svobodu a jdem spát. Koneckonců se už začíná rozednívat.
třetí den - 4. 7. 2012 - středa 

Paráda, lazy morning! Je to nádhera, venku praží slunko, pohodová snídaně, vyrážíme až kolem 10. Dneska v plánu cesta po Lofotech se zastávkama na zajímavých a fotogenických místech. No jo, dneska bude fotek hodně. Azuro, ale celkem fryšno, cca 12 stupňů, vítr. Jsme holt za polárním kruhem.  Zajíždíme do vesnice Henningsvaer zvané norské Benátky, rozložené na několika ostrůvcích kde se statečně ve studeném větru fotíme v našich jednotných tričkách a dále, po několika kochacích zastávkách, do rybářské vesničky Nusfjord, kde nás sice zkasírujou o 50NOK, ale stojí to za to. Úžasná vesnička v klínu skal, červené dřevěné domečky obehnané dřevěnými verandami, fungující jako skanzen. Jenom vnitřní expozice nás trochu zklamou. Pak nás Martin vytáhne na pláže, nádherný bílý písek jako v Karibiku, průzračná voda, jen ta teplota je tak o 20 stupňů nižší. No ale Martin a my statečné holky tam po kolena vlezem, Jitka vřeští, že má z té ledárny úplně otočené prsty. Piknik u dřevěných stolečků, pak ještě jedna pláž a pak už jeden ze zlatých hřebů – Martin nás vysazuje u zátoky Reine, což je přesně to, co máme na tričku. Tak samozřejmě společné foto a hned máme úspěch, místní malíř a ještě jedna paní hned projevují zájem o koupi triček (Lenka má teorii, že to bylo hlavně díky Kamilově sošné postavě). Na závěr výletu nás čeká městečko s nejkratším názvem na světě – Å. Tady končí lofotská silnice E 10, takže jsme v podstatě na konci světa. Fotíme, jak jinak, obligátní dřevěné domečky, moře, hejna racků a skladiště sušených tresek, které se dá najít i po čichu. Tak takhle nějak jsme si ten sever představovali. Cestou zpátky to v autě většinou zalomíme, utahaní spoustou zážitků, sluncem, vichrem a barem U Kamila, který nás průběžně zásobuje vynikající Krulovic  meruňkou. Když cestou Ivoš uvidí lidi na pláži, jak se koupou, hýkne úžasem tak, že nás probudí. Po návratu vaříme a pak paříme na kopečku mezi našimi dvěma chatkami, než nás komáři vyženou do místní klubovny s výhledem na moře. Jarda na nás vytahuje historku, jak při chytání ryb (byli s Ivošem znovu, tentokrát ne na molu, ale na skalách) viděli delfíny. Prý…

čtvrtý den - 5. 7. 2012 - čtvrtek
Slunečné ráno, rozloučení s nádherným kempem a odjezd. Dneska nás čeká dlouhý přejezd v autě, což je škoda, protože je poprvé fakt teplo, Ivoš dokonce odepíná nohavice. V autě si pouštíme na obrazovce fotky ze včerejška a nevíme, kam dřív koukat, jestli na krajinu z okna nebo na úžasné záběry z fotogenických Lofot.  Občas Martin zastaví na nějaké vyhlídce, na jedné překračujeme dívčinu ještě stále chrnící pod širákem, úplně jí závidím. Aspoň v tomto počasí. Přejezd si krátíme hraním scrabble, koukáním z okna, na filmy a kulturním programem baru U Kamila. Zastávka v Narviku, průmyslové město, překladiště železné rudy, no nadšení se nekoná. Místní atrakce: fontána na kopci přesně v 1 hodinu, vycpaný rosomák na nádraží, rozcestník a pár bizardních soch dětí. Rozdělujeme se na kafaře a kulturisty. Kafaři zjišťujeme, že kavárenská kultura a´la Itálie na severu Norska očividně moc nefunguje a ani kulturisti nejsou z návštěvy místního kostela nějak uneseni. Tak aspoň nakoupíme ovoce a jedem dál. Umlácení přijíždíme opět do kempu Fauske, tentokrát jsme ale v jiných chatkách.  Večeře, Martina s Lenkou to už hodlají zalomit, my ostatní hrajeme filmy. Zlatým hřebem večera je Kamil, který má pantomimou předvést seriál Pat a Mat – tluče jakoby kladívkem do dvířek u skříně, když mu najednou nečekaně ty dvířka vypadnou z pantů a zůstanou mu v ruce. No prostě dokonalý Pat a Mat, huronským smíchem vzbudíme i podřimujícího Ivoše. Ze solidarity k holkám nevypijem poslední flašku vína, dáme ještě poštovního kurýra, kterého, jako vždycky, prohraju na plné čáře, a jdem spát.
pátý den - 6. 7. 2012 - pátek
Lije, a tak nespěcháme. Spí se báječně a budíček v 9:30 má taky něco do sebe. Těšíme se na celodenní túru v NP Rago, což prý je jeden z nejhezčích parků v Norsku. Ale chčije a chčije. Oddalujeme odjezd na později, podle předpovědi se to má odpoledne umoudřit. Však není problém túru případně protáhnout do noci. No, ale prší víc a víc. Porada u internetu a panáček na lepší počasí, ale když ani v 1 nepřestává lejt, tak přece jenom vyrážíme. Asi po půl hoďce výsadek před vstupem do parku, hustě mrholí, ale hlavně že nelije, jdem na to. Je vidět, že tu prší často, park Rago je nasáklý jak houba, z počátku se ještě snažíme najít tu nejsušší cestičku, ale brzy to vzdáváme. Ve srovnání s mnohem silnějšími zážitky, jako je třeba přelézání vodopádu, se mokro v botách jeví jako prkotina. Marta: „ To je jedno, že mám v botách mokro, hlavně když to přežiju!“ V tuto chvíli ještě netuší, jak trefná ta slova jsou. Ve chvíli, kdy ztrácíme cestu, nás našli. Komáři! Krvelačný útok žíznivých sosáků. Repelenty samozřejmě máme všichni – v chatkách. Koukáme do pofiderní mapky a snažíme se vyčíst směr další cesty za neustálého tleskání a pleskání. Pak Ivoš zavelí: „ Přes vodu a pak kolem vodopádu nahoru!“  Naštěstí po pár desítkách výškových metrů dotěrný hmyz zmizí (od té doby s sebou všichni všude vláčíme repelenty, ale nikde ani komár). Všude kolem nás se valí a padá voda – nejen z nebe, ale i po cestě, kudy jdem,  po téměř kolmých stěnách a skalách co pár metrů, od zurčících potůčků po hřmící vodopády. Marta nevěřícně zírá do živlu strmého proudu, který má přeskákat po několika rozviklaných kluzkých balvanech: „ Tam mám jako jít? Jako fakt?“  Je nás víc, kteří jsme až do teďka nevěděli, čeho jsme vlastně schopni. No, ale navzdory tomu, že nepřestává mrholit a člověk se buď boří, klouže nebo padá, jsme nadšeni svéráznou severskou krajinou – rašeliniště, lišejníky, vodopády, skály, výhledy. U jednoho z nich zasněně prohlásím: „A teď si to představte s modrým nebem a slunkem….“ Marta: „Tolik krásy bych už nebyla schopna absorbovat!“ No ale asi za odměnu za naši statečnost přestává pršet a dokonce občas probleskuje i to slunko, paráda. Když zrovna nemáme plné ruce práce s lezením po balvanech, tak fotíme. Zhruba v polovině trasy dorazíme k dřevěné boudě, kde by se teoreticky dalo přespat, kde se v přetopené místnosti rozvalují tři borci. Tak si aspoň vytáhneme židličky před chatku a krájíme oběd. V horách panečku chutná. Ale žádné velké posedávání, za prvé toho máme ještě pěkný flák před sebou a za druhé začínáme vychládat, je asi tak 11 stupňů. Tak dál, nahoru, dolů…Tu najednou při obcházení jezírka po balvanech velkých asi jako dodávka nám všem zamrazí v kostech, když Marta náhle zmizí v průrvě. Pecka je to pořádná, děsíme se, že si udělala něco s kotníkem. To by tu byl teda fakt dost problém, sami mimo civilizaci a navíc bez signálu…ale štěstí v neštěstí, má jenom naražený zadek. Později zjistí, že má obražené tak trochu celé tělo a modřinu jak pořádné jelito, ale teď je důležité, že může jít dál. Čeká nás totiž ještě asi 12km po skalách s celkem slušným převýšením, ledový brod a závěrečné asi dvouhodinové klesání. Brod naštěstí není až tak dramatický, jak líčil Martin („po kulky“), ale je fakt, že pro většinu už nemá smysl zouvat si promáčené boty a noří se do ledové vody obutí.  Následné šplhání do kopců je okořeněné fascinujícími výhledy. Jitka se pokouší složit bobříka odvahy a přejít po uzoučké lávce zavěšené nad hřmícím vodopádem a to, že ji Jarda fotí, jí dodává potřebnou kuráž. Ke konci už doslova sotva motáme nohama, což v kombinaci s připosranou kachní chůzí po nakloněných kluzkých balvanech vypadá docela komicky. Trochu energie nám dodá slunko, které na nás v celé své kráse vykoukne v 11 večer. Povzbuzení potřebujem, k autu se dopotácíme přesně o půlnoci, po 10 a půl hodinách pochodu, 24km a 1000m převýšení v terénu místy více než náročném. Jsme borci! V kempu sprcha a spát.
šestý den - 7. 7. 2012 - sobota 
Martin nám ohleduplně posunul budíčka, ráno nádherné, sluníčko. Balíme, pakujeme, nasedáme a míříme na jih. Zastavujeme na polárním kruhu, povinná fotka návštěvníků Norska. Fotíme se s rovnoběžkou a pak ještě na plošině plné kamenných mužiků, každý tu chce asi nechat nějaký ten svůj podpis. V obchodě vidíme konečně to, po čem pátráme z okna auta celou cestu - soba, losa i ledního medvěda. Sice jenom vycpané, ale on to třeba Jarda na fotkách nějak vyretušuje. Kupujem trička pro děti, kafíčko a šup zpátky k autu. Bar U Kamila už se činí, čekají nás vzorně nalité kalíšky, Kamil ten svůj pozvedá a připíjí na zdar celého putování….a blé, fuj, co to je? Plivu svou dávku na asfalt a Kamil se svým typickým lišáckým úsměvem se dobře baví - nalil nám čistou vodu! No tak druhý pokus. Mnohem lepší. Tak popojedem. Čeká nás cesta k prvnímu ledovci v NP Svartisen. Škoda, že nám asi před 20 minutama odjela loď, která turisty dopravuje přes jezero na nástup na trip.  Tak dáváme piknik u stolečku na břehu jezera, sluníčko, pohoda. Seznamujeme se s řidiči autobusu českého zájezdu, kupujeme od nich 2 kartony piva, mají málo lidí a tak mají zásoby navíc. Kvůli Kamilově kafíčku dokonce nastartují autobus. Pak loďkou přes jezero, kolem kolmé skály, jako vždy plné vodopádů. Cestou k ledovci ještě foto u dalšího úžasného vodopádu. No a pak už ostrým tempem směr ledovec. Musíme totiž stihnout trajekt zpátky, takže máme fofr. Je to škoda, až na led to asi nestihnem. Šplháme jak kamzíci po vertikálně zvětralých železitých skalách, cestu si každej hledá, jak chce, držíme se jenom směru vytýčeného červenými praporky. Krajina je úplně jiná, než včera, červené skály nám trochu připomínají americké národní parky, až na to, že ty byly vyschlé na troud a tady zurčí voda všude. Před námi krásné jezero, ze kterého padá výše zmíněný vodopád a pak se náhle jako zjevení objeví ledovec. Vypadá trošku jako kopec šlehačky, pukliny jsou překvapivě modré, nádhera. Škoda, že si na něj nestihneme šáhnout. Tak pár fotek a kamzičím poklusem zpátky na trajekt. Na lodi budíme zaslouženou pozornost našima tričkama, každý z nás zapřede konverzaci s nějakou jinou národností, naše úžasná trička s mapou jsou holt dobrá záminka. Jitka dokonce narazí na dvě dívčiny, které mohly původně jet s Martinem a první várkou a tak ho jdou alespoň pozdravit. Vítáme se s Kamilem, který zůstal na břehu u stolečku a kafíčka, po včerejším zážitku, kdy se mu odmočily všechny náplasti si netroufl na další výšlap. Pakujeme ze včerejška promočené boty, které jsme se snažili na dnešním sluníčku usušit. Ivoš na ně málem zapomněl, ale naštěstí si je dal sušit na kapotu opřené o čelní sklo, takže si jich Martin před nastartováním všimnul. 2 hod přejezd do kempu. Chatičky jsou čím dál tím menší, jestli to tak půjde dál, tak budem spát asi na stojáka. Naštěstí je krásně slunečno, takže se můžem hrabat v kabelách rozložených kolem chatek na trávě. Marta udivuje dívčí část osazenstva velikostí svého jelita, suvenýru včerejšího výletu. Kamil tento hematom překřtil na „ptáček“ podle jeho tvaru a fotí si ho. Vaříme si večeři v krásně zařízené kuchyňce, když tu vpadne dovnitř rozesmátá Jitka – líčí historku, jak Lenka omylem vyhodila se slupkami od brambor i Jardův švýcarský nůž. No a vyhodila to vše do kontejneru takového rozměru, že na vytažení předmětu z něj je zapotřebí 3 dívčin a židle. Jitka, kterou holky, stojíce na židli, za nohy spustily do kontejneru se po vynoření z jeho útrob, nestačí divit. „Holky, tam bylo tak čisto, že by se tam dalo i bydlet! U nás už by to určitě okupovali nějací bezdomovci!“  Operace to byla náročná, ale nůž je na světě! Jarda: „ Ses bála, že tě zbřinkám, co?“ Po večeři troška kultury, procházka do Mosjoen, přilehlého městečka kolem fjordu s historickými dřevěnými domky.
sedmý den - 8. 7. 2012 - neděle
Ráno krásně, je nám úplně líto sednout do auta a strávit tam prakticky celý den. Čeká nás přejezd cca 600km se zastávkou pouze v Trondheimu. Ale nedá se nic dělat, přejezdy jsou daň za poznání. Martin nás uklidňuje, že stejně za chvilku začne pršet, a taky že jo. Vjíždíme do střední části Norska, kde prší skoro furt. Takže scrabble, filmy, Chalupáři, písnička  „Když máš v chalupě orchestrion“  nás provází prakticky celou cestu. V Trondheimu nám prší taky, ale to nám až tak nevadí, jdeme do katedrály a ostatní taky do biskupského paláce a na korunovační klenoty. Katedrála je taková seversky pochmurná, nádherné, ale poněkud temné vitráže jsou prý replika středověkých špinavých, začouzených oken. Po kafíčku obdivujem z mostu barevné dřevěné domy a doky lemující řeku, některé už to mají pěkně nahnuté. Trondheim býval hlavní město Norska a dodnes je tu sídlo králů využívané při návštěvách. Je to prý největší dřevěná budova v Norsku, no, fakt je, že připomíná spíš stodolu, než královský palác. Tak popojedem. Když máš v chalupě orchestrion…. Cestou se ten, kdo nedřímá, snaží zahlédnout soba, ale nic. Navečer přijíždíme do kempu Otta, furt lije, ale hurá! Máme chatičky, kde by se dal uspořádat bál! Dvě ložnice, kuchyňka a obývák! Navíc jsou nádherně stylové, dřevěné a střechu mají porostlou trávou. Na té naší dokonce roste asi metrová borovice. Prostorného obýváčku využíváme k večírku a dopíjíme poslední zásoby vína. A chčije a chčije.
osmý den - 9. 7. 2012 - pondělí

Brzo ráno počasí jakž takž, ale kolem osmé se to zase spustí. Lije, a to dost. A to nás dneska čeká další celodenní trip, tentokrát do NP Rondane. Déšť ještě zesiluje a Martin zkušeně navrhuje, že dneska by bylo lepší vůbec nikam nechodit. Nahoře prý bude jenom mlha, vichr, zima a déšť, takže stejně nic neuvidíme a skákání po kluzkých kamenech je nebezpečné. Dáváme válečnou poradu a rozdělujeme se na dva tábory: drsoně a jasoně, alias zrna a plevy, alias magory a rozumné. Já osobně si celý den v chatce nedokážu představit, potřebuju vylézt na kopec, zmoknout, zmrznout a pak budu spokojená. Někteří to ale mají přesně naopak. Pak přiběhne Ivoš s nabídkou kvalitního adrenalinového zážitku, z náhodného rozhovoru s jakýmsi Čechem zjistil, že cca 20km odtud sídlí česká parta specializující se na rafting na řece Sjoa za přijatelnou cenu 900Kč. To zní lákavě, je to ideální aktivita do deště.  Jarda tam hned volá, ale mají volno až o půl 6 večer. Hurá, tak to se dá stihnout oboje, výšlap i  raft! Z drsoňů formujeme partu HIC – Ivoš, Jarda, Lenka, Martina a já odhodlaně vyrážíme do nečasu, Jitka má v úmyslu zatím v teple a pohodě chatičky naučit Fuchsovy scrabble. Martin nás přiblíží k vstupu do parku, odkud bychom měli jít cca 16km půlokruh k dalšímu východu. Martin se zkušeně rozhlédne po lišejníkových pláních bičovaných deštěm a podotkne: „Já tu ještě počkám, podle mne se vrátíte….“ Prvních pár km je docela v pohodě, jsme překvapeni, kolik je tu v takové slotě lidí. Dá se tu dokonce pronajmout i kolo, takže je tu spousta cykloušů, hromada lidí s báglem, kteří v tomto počasí ještě musí někam dojít a postavit stan a dokonce potkáváme i maminku s opláštěnkovaným kočárkem. Najednou se ten náš výlet zase až tak drsoňsky nejeví. Jenže ouvej, za hranou kopce začíná fičet, lije čím dál tím víc a my jdeme přímo proti větru. My, co nemáme kalhoty s membránou, začínáme promokat a po pár minutách nám po lýtkách voda stéká i do nepromokavých bot, kde se začíná hromadit. No tak uděláme ještě pár fotek krajinky v mlze, aby nám ostatní záviděli krásný výlet a otáčíme to. Jsme promočení, zmrzlí, dokonce i Martininy membránové kalhoty to začínají vzdávat. Lenka se stále marně snaží zahlédnout na lišejníkových pláních nějakého paroháče, vždyť tady by měli úplné hody! Pak to vzdává s povzdechem: „ To je počasí, že by soba nevyhnal!“ Jarda prokřehlou rukou vyťuká Jitce SMS, aby zatopila v chatce a postavila na čaj a vyřídila to i v naší chajdaloupce, takže po návratu nás čeká bublající konvice a topení na max. Zbavujeme se mokrých hadrů a snažíme se aspoň trochu zahřát, než se půjdeme namáčet do ledové řeky. Máme pár hodin a tak zasvěcujeme Fuchsovy do hraní aktivit. V kombinaci s několika becherovkami nás to rozehřeje až až. No a o půl 5 vyrážíme na raft. Pro všechny z nás je to úplně nový zážitek, já osobně nevím, jestli se mám těšit nebo se bát, přesně by to asi definoval anglický výraz „excited“. Po příjezdu na základnu se nejdřív musíme navléct do mokrých studených neoprenů, ve 13 stupních nic moc. Pak školení na suchu, náš guide, mimochodem sympaťák jak hrom, si z nás tak trochu vystřelí hned na začátku, když nás vyzve k tomu, ať si dáme pádlo rovně před sebe a na kterou stranu přepadne, na tu budem pádlovat. Pobaveně sleduje, jak všichni, včetně ostříleného vodáka Ivoše soustředěně balancujem pádlo, no, mě to vydrželo nejdýl, neb mi padalo pokaždé na jinou stranu. Pak trénujeme záchranu osoby vypadlé z raftu, pak školení, co všechno se může stát a jak při tom postupovat, chlupy se mi ježí už spíš ze strachu než ze zimy. A pak už raft na vodu a vyrážíme. Voda vaří, vlny se valí a náš guide to komentuje slovy: „ Toto je úsek pro miminka, ta pravá sranda začíná až za mostem!“  Řeka prý má obtížnost 3 a za mostem 4 na stupnici 1-6, kdy 6 znamená nesjízdnou vodu, takže úplné lážo plážo to rozhodně není.  Když se trochu vzpamatujem a zesynchronizujem, odbočíme do tzv. eskymácké laguny – klidného, slepého ramena, kde si trénujem eskymáka, což na raftu obnáší, že musíme spadnout do vody, převrátit raft, pak k němu doplavat, otočit ho zpátky a přesně podle školení se tam postupně navzájem zpátky naházet. No a přesně podle školení probíhá i pád do vody, guide nás varoval, že po ponoření do vody 4 stupně teplé se nám tak stáhne hrudník, že se nebudeme moci ani nadechnout. A taky že jo, ani se nedá řvát zimou. No, ale v neoprenu se to přežít dá a vzápětí se předpisově vytahujeme zpátky do raftu. Modlím se, abychom si to nemuseli někde střihnout naostro ve víru peřejí. Zážitek je to mnohem adrenalinovější, než jsem čekala, vlny jsou místy skoro 3 metry, řeka si s náma hraje jak s krabičkou sirek, ale náš guide zvaný Břeh to má naštěstí pevně v rukou. Řve na nás povely a zkušeně nás protahuje těsně kolem smrtících válců a ještě to všechno pepří historkami a vtípkama. Na zvláště nebezpečná místa nás upozorňuje předem, abychom se mohli těšit. Hýkáme, chlapi a Martina nadšením, já občas děsem, ale užíváme si to. A Martin všechno pečlivě dokumentuje, jakmile se naskytne nějaký mostek nebo výhled na řeku. Hurá, přežili jsme to ve zdraví, soukáme se z mokrých neoprenů, loučíme se s klukama, bylo to bezva, a rychle do tepla. Večer pro velký úspěch aktivity, ale brzy do hajan – ráno budíček v 6! Doufám, že to nebude moc často.

devátý den - 10. 7. 2012 - úterý
Vstáváme brzy, ale počasí je už zase fajn, takže je to docela pohoda. Kamil komentuje spaní v zatravněných domečcích: „Tak jsme si vyzkoušeli, jaké je to spát pod drnem, no, nebylo to tak špatné.“ Nasedáme, vyjíždíme. Pakování všech těch krabic a beden s jídlem a báglů a kabel už zvládáme docela v pohodě. Dnešní den je ve znamení vodopádů. Tolik, kolik jich uvidíme dneska, jich většina lidí neuvidí za celý život. Ale jakých vodopádů! Ivoš je z toho na větvi, kolik nevyužité energie jde vniveč, to by bylo elektráren! Je fakt, že to obrovské množství burácející vody je ohromující. Po několika velice fotogenických vodopádech přichází jeden ze zlatých hřebů dnešního dne – Trolí stěna. Asi 1000m vysoká, téměř svislá skála, velká to turistická atrakce. My ovšem máme tak trochu smůlu. Sice neprší, ale nízká oblačnost nad námi visí jako poklop, takže více než půlka stěny je skrytá v šedém příkrovu. Totéž samozřejmě platí i o všech okolních, sněhem pokrytých vrcholcích, což nám trošku kazí dojem i fotky, ale po včerejšku jsme vděčni i za to. Počasí tu asi moc často hezké není, neb celá ta scenérie je vyfocená pro turisty na obrovské tabuli, aby si všichni dokázali představit, co je v té mlze za tím. Turisté si spokojeně vyfotí ceduli a pak jdou utrácet norky do obchodu se suvenýry za trika, trenky, hrnky a čepice s trollama. Tak tomu říkám marketing. Kdoví, jestli tam vůbec nějaká Trolí stěna je! Po pár kilometrech zastavujeme na odpočívadle před další atrakcí, tentokrát je to Trolí stezka, silnice vytesaná do téměř kolmé stěny vedle, jak jinak, kolem burácejícího vodopádu. Další atrakcí je jediná dopravní značka na světě: „Pozor, Trolli!“ A vedle ní stojí opravdivý Troll! Tak se s ním hezky vyfotíme a na pařízek mu za odměnu postavíme 2 česká pivka. Ale Trolík z nich nadšený není, asi chtěl radši norky. A pak už serpentýnama stoupáme onou Trolí stezkou, jenže asi po dvou zatáčkách vjedeme do regulérního mlíka. Na vyhlídce na kopci ani nemá smysl zastavovat, to můžeme klidně čumět do bílé zdi. Jedeme dál, čeká nás trajekt fjordem Geiranger, který je zapsán jako přírodní dědictví v UNESCO. Nejprve si fjord fotíme z vyhlídky, na jeho konci kotví dvě obrovské výletní zaoceánské lodě. Podle očekávání je tu spousta turistů, hlavně Japonců, pečlivě seřazených v organizovaných skupinách a fotících si úplně vše. Fotím si fotící se Japonce, mlsouni si dávají ještě zmrzku. Jitka se vyfotí se sochou Trolla a pak už nasedáme na trajekt a honem na horní palubu! Pozdě! Z plastových židliček lemujících horní zábradlí se na nás zdvořile usmívá několik zájezdů Japonců. Fjord je úžasný, z kolmých stěn padají, jak jinak, vodopády, tou největší atrakcí je skupina vodopádů zvaných 7 sester, padajících volným pádem až 250m. Že se sestry blíží, poznáme podle toho, že se všichni Japonci se svýma obrovskýma foťákama shromáždí na jedné straně trajektu. I po dnešní dávce padající vody je na 7 proudů vody řítících se až odněkud z nebe pořád úžasný pohled. Racci tomu dodávají tu pravou atmosféru. Kolem jsou zasněžené hory, které jsou ovšem pro nás skryté v mracích. Ale podle informací z ampliónu se tu prý díky mírnému podnebí pěstují jabka, hrušky a dokonce i meruňky. Přejezd do kempu Loan, chatičky milé, na břehu fjordu, a protože je teprve odpoledne, rozhodneme se ještě uspořádat výlet k ledovcovému splazu Bodalsbreen. Martin nás přiblíží pár km k výchozímu bodu, posledních 5km se na uzoučkých a prudkých serpentinách  bravurně vyhýbá protijedoucím autům doslova o fous. Cesta ke splazu je pohodová podvečerní vycházka, až posledních pár set metrů skáčem po kamenech, ale to už máme natrénováno. Krásně modrý ledovec se na nás směje už za druhou zatáčkou. Zpátky v kempu potkáváme pyšného rybáře s úlovkem 6,5kg lososem. Chytil ho v místní řece, prý je to zatím jeho největší úlovek. No a večer klasika – sprcha, večeře, pokec, panáčci a spát.

<<< POKRAČOVÁNÍ  >>>

© Copyright 2002 – 2007 SkiVysocina.cz, web site byl vytvořen v phpRS, za podpory firmy CaberNet Software Admin