Ski Vysočina

Švýcarsko - Jungfrau + Leukerbad + Anzére 18.-22.1.2011

Rubrika Lyžařské výlety - deníky,   Vydáno 31. 01. 2011,   Přečteno 5853x



Švýcarsko  Jungfrau+Leukerbad+Anzére 18.-22.1.2011 

Autor: Franta Jáchim

Naše cesta začala poptávkou kvalitní, avšak nenáročné lyžovačky uprostřed ledna. Naše hory jsou v tomto směru dobré, avšak takový komfort jako v zahraničí nenajdete, po lyžařské stránce vlastně nikde. Proto jsme se rozhodli pro jasnou volbu – Švýcarsko. Někomu se sice může zdát příliš daleko trmácet se takovou dálku, ale právě někdo jako my se rádi svezeme s naším oblíbeným řidičem a jeho novým vozidlem. V plánu byla cesta tam mikrobusem, zpátky však letecky. Náš odjezd začal dle plánu večerním odjezdem z Jihlavy, kde bydlí většina účastníků naší party, se kterou jsme již před pár dny probrali všechny plány v hospůdce při dobrém pivu. To aby nás nezaskočily některé nejasnosti. Byli jsme celkem zatíženi, ale nové auto prokázalo svou schopnost a jelo spolehlivě. Jízda přes noc byla pohodová, občas nás probudila světla na hraničních přechodech, ale nikde po nás pasažérech nechtěli vidět doklady, ani pověstní švýcarští celníci. Konečně po 12.hodinách jízdy jsme dorazili na místo naší první lyžovačky, do pověstného střediska Jungrau. Překvapilo nás, že jsme zde před devátou hodinou raní jediní na parkovišti pro autobusy, ale pak jsme zjistili že všechna auta využívají rozlehlé podzemní parkoviště pro osobní vozidla. Teplota se pohybovala těsně pod bodem mrazu, ale bylo slunečno, tak jak jsme počasí očekávali dle předpovědi. Po nezbytném ,,nákupu“ skipasů z časopisu Snow jsme zamířili na vlakové nádraží Lauterbrunnen, kde nás pohltil vlak a odvezl nás do centra dění tohoto střediska, na Kleine Scheidegg. Míjeli jsme pár vesniček, kde to vypadalo jako na jaře těsně po zimě, chyběli jen pasoucí se ovce nebo kozy, protože tráva nebyla ještě dostatečně zelená. Po asi půlhodinové jízdě místním vláčkem jsme konečně dorazili na horní stanici, kde již vystoupila většina pasažérů hlavně lyžařů. Po zaplacení ne zrovna laciného jízdného se dá vyjet Jungfraubahnem až k meteorologické stanici ležící ve výšce 3.500m n.m., kde je rozhledna, ale tam se jezdí převážně v létě. V okolí bylo méně sněhu než jsme očekávali, ale sjezdovky byly dobře zasněžené, jezdilo se spíše na technickém sněhu, ale to nám nevadilo. Hlavně že nefoukal studený vítr. Na leden zde bylo docela málo lyžařů, nikde žádné fronty a tak jsem si užívaly poloprázdné sjezdovky. Bylo pondělí, a tak hodně spíše nelyžařů tvořily vojáci, kteří uklízeli tribuny po víkendovém závodu světového poháru v alpském lyžování ve Wengenu. Po tomto vydařeném dni jsme se konečně sešli u našeho mikrobusu a zamířili do naší základny v Leukerbadu. Již za tmy jsme se ,,naložili“ na vlak, který převáží auta a zkracuje cestu do Wallisu téměř o 100km skrz alpským tunelem, proraženým  přímo do hory, protože takto se zde často cestuje a ušetří to všem čas i peníze. Jeli jsme asi 15minut, ale pro všechny to byl velký zážitek, hlavně když nás těsně minul vlak jedoucí v opačném směru. Na ubytování jsme dorazili kolem osmé hodiny večerní a bylo výborné. Dostali jsme velký pokoj pro čtyři lidi, s pěknou kuchyňkou, koupelnou, velkým obývacím pokojem a ložnicí. Ráno jsme v klidu vstali, posnídali a už jsme se těšili na lyžování v tomto lázeňském městě. Lanovku jsme měli asi 100metrů, což není tak daleko, ovšem švýcaři jsou asi zvyklí všude šlapat, ale nás to docela slušně vysílilo. Vstup na velkou kabinovou lanovku Torrent od parkoviště je opravdu náročný, tři patra po betonových schodech a pak ještě železné schody ke kabince nás doslova umořily. Proč tady není výtah pro návštěvníky opravdu nechápeme. Konečně jedeme nahoru nad lázeňské město, které je vidět celé jako na talíři. Sjezdovky zdobí krásně upravený sněhový koberec, po kterém carvingové lyže jezdí téměř sami. Od centrální stanice, kde končí velká lanovka i 6-kabinka navazuje jedna 5-sedačková lanovka, která lyžaře vyveze na nejvyšší místo tohoto střediska, do  výšky 2.610m. Zde je několik možností jak sjíždět upravený terén, buď po červené, modré nebo černé sjezdovce. Jsou zde i dvě kotvy, které mají svoje kouzlo a určitě se sem hodí. Je tu více přírodního sněhu a proto je i kvalitnější lyžování. Opět je zde velmi málo lidí, což pociťujeme i v samoobslužné restauraci, kde je uprostřed poledne jen několik návštěvníků. Po výborné pizze sjíždíme dolů k dolní lanovce po červeném obchvatu, kde projíždíme i dvěma tunely, avšak dojezd je tvrdší než jsme předpokládali, příště zvolíme raději jinou cestu. Za povšimnutí stojí fakt, že je zde zrušená sedačka, která ještě před několika lety sloužila jako nástupní stanice z druhého konce městečka, kde jsme byli před dvěma lety ubytováni. Skutečně sem asi jezdí měně lidí, ale lázně fungují dokonale, v zimě i v létě, a tak jsme je šli vyzkoušet. Lázně Burgenbad jsou špičkové, vstupné za 21CHF na tři hodiny je dostupné i pro nás a určitě se vyplatí je alespoň jednou navštívit. Mnoho atrakcí včetně dvou tobogánů a mnoha vířivek v nás vyvolává opravdový požitkářský ráj a uvolnění po celodenním lyžování. Večer narážíme přivezený soudek pěnivého plzeňského moku a debatujeme nad prožitými zážitky po tomto skvělém dni. Podobný průběh má i náš celkem třetí den prožitý v Leukerbadu, i když se po obědě poněkud pokazilo počasí. Alespoň jsem zažili pravou hodinovou chumelenici, po které zůstal asi dvoucentimetrový poprašek čerstvého sněhu na sjezdovkách. Je zde i závodní černá FIS sjezdovka, která se dá bezpečně sjet opravdu jen za dobrých sněhových podmínek, ovšem z kabinky bylo vidět, jak je trať vydřená a nemá cenu si tam ničit lyže. Poté již přišlo ochlazení a my jsme se chystali na čtvrtý den, kdy jsme měli namířeno do ještě neprozkoumaného střediska Anzeré. Tam jsme přijeli asi po hodině jízdy autem z Leukerbadu opět za slunečného počasí. Cestou jsme nikde neviděli sníh, jen na vrcholcích hor, kam jsme mířili. Konečně středisko dle našich představ, žádné schody a nástupní kabinová lanovka přímo u parkoviště. Na vrchol jsme se dostali po 12.minutové jízdě, kde se před námi objevil nádherný výhled. Akorát zde byla mrazivá zima, která nás nutila rychle ujíždět. Sjezdovky byly jednoznačně nejlepší, krásně dostatečně široké a upravené. Byla zde řada sedačkových lanovek (3), ale i kotev na slunečné straně tohoto střediska. Tady si každý našel tu svou vysněnou pistu, kterou si mohl donekonečna opakovat. Hlavním poznatkem z tohoto střediska je skutečnost, že je zde všechno ve francouzštině, dokonce i obsluha mluví francouzsky. Na závěr to bylo opravdu nejlepší středisko na lyžování postavené na zelené louce a vyhnané mezi skalní útvary, o jakém si můžeme u nás leda tak zdát. Poté jsme již plni dojmů mířili do naší základny v lázeňském městě a čekal nás již poslední večer. Závěrečný večírek jsme pojali velkoryse a všichni uvařili, snědli a vypili co nejlepší jim zbylo a tak jsme zakončili tento lyžařský pobyt příjemně unaveni a těšili jsme se již na cestu domů, netradičně letadlem. Vyjeli jsme ráno za rozbřesku, abychom se stihli „naložit“ opět na autovlak a tunelem Simplon jsme se po železniční trati dostali až do Itálie, konkrétně do Iselle. Odtud jsme pokračovali po dálnici směrem Milán. Po necelých dvou hodinách jízdy nás na letišti v Bergamu opustil nás průvodce a řidič v jedné osobě Šoty a jel si vyzvednout další skupinu na jiné letiště u Milána. Využili jsme služeb levné nízkonákladové společnosti Ryanair a chvilinku po 17.hodině jsme vzlétli a nabrali směr Česko. Za 90 minut jsme už přistávali na letišti v Brně a poté jsme nastoupili do dalšího mikrobusu, který nás odvezl domů na Vysočinu. Na závěr patří poděkování organizátorovi za výbornou časovou přesnost a flexibilitu a krásné zážitky při lyžování i mimo něj a těšíme se na další spolupráci se skipasy s časopisem Snow.

fotogalerie zde: 

© Copyright 2002 – 2007 SkiVysocina.cz, web site byl vytvořen v phpRS, za podpory firmy CaberNet Software Admin