Ski Vysočina

Švýcarsko - Jungfrau 16.-20.ledna 2010

Rubrika Lyžařské výlety - deníky,   Vydáno 30. 01. 2010,   Přečteno 4041x



Stalo se a my jsme se domluvili jako každoročně na další z oblíbených zájezdů se SkiVysočinou a tentokrát jsme zvolili švýcarské středisko Jungfrau. Naše celodenní cesta začala při ranním rozbřesku, kde nás vedoucí Šoty naložil do tradičního mikrobusu, který se trochu vytuningoval pěknými světly a velkou rakví nikoli pro mrtvoly, ale pro lyže a další lyžařské vybavení. Jízda s plnou osádkou probíhala hlavně díky promítaným filmovým hitům vcelku rychle. S menšími zastávkami na protažení těla a smyslů jsme byli zhruba za 13 hodin na místě a to nás zdržovalo několik kolon hlavně na dálnicích. Po příjezdu na místo jsme byli ubytováni v hostelu DownTown v Grindelwaldu, což je známé lyžařské středisko s mnoha obchody a železniční stanicí, ze které návštěvníky i lyžaře vyveze zubačka až do nejvýše položené vlakové stanice v Evropě, do více jak 3500m n.m. Ubytování zde bylo jednoduché a příjemné, někoho překvapily patrové postele na pokojích pro 20 a více osob, ale kdo to nezažil tak neví co je hostel. Prostě levné ubytování pro vícečlenné skupiny s vlastním vařením a minimem soukromí. My jsme se tísnili zrovna v tomto nevelkém pokoji pro 9 lidí, hlavně že byl uprostřed velký stůl a dokonce i umyvadlo a pár skříněk pro drobné věci. Po výběrů postelí a naražení prvního soudku plzeňského jsme začali debatovat o tom, kam zítra pojedeme podle dostupných map, a vůbec celý organizační pořádek, protože nás bylo celkem dost a jednu kuchyň sdílelo několik dalších hostů této ubytovny. Nechyběl zde internet, kulečník, šipky ale i velká TV ve zdejší odpočívárně a jídelně v jednom. Druhý den jsme vyrazili plni očekávání, jedna skupina na závody do Wengenu, kde se jel světový pohár ve sjezdu a slalomu, a druhá skupina vyrazila skibusem zkusit lyžování v areálu First. Počasí nám ale moc nepřálo, byla mlha a mírně sněžilo. Po výjezdu kabinovou lanovkou (2168m n.m.) jsme zjistili, že navazující sedačková lanovka byla zavřená z důvodu špatného větrného počasí. Zde jsme lyžovali poněkud opatrně, protože jednu chvíli nebylo vidět ani na 5metrů. Viditelnost zde byla proměnlivá, na chvilku vysvitlo i sluníčko a nám se otevřel pohled do údolí a za pár minut zase nebylo vidět nic. Konečně po jedenácté hodině otevřeli další sedačku do pěkného údolí sevřeného mezi skálami, kde jsme si vychutnali jako první po patnáctiminutové frontě sjezd po téměř kobercové trati, v horních partiích svítilo sluníčko, ve spodních mlha. Takto jsme lyžovali až do 15hodin, poté nás již zmohla únava a špatná viditelnost, a my sjeli převýšení téměř 1000m až do Grindelwaldu na skibus, který nás za pár minut odvezl k našemu hostelu. Druhá skupina objevovala na Lauberhornu(2472m n.m.) sjezd do Wengenu, kde se zdravila se závodníky a kde nechyběl ani Ondřej Bank, o kterém jistě ještě uslyšíme. Nakonec jsme se sešli všichni k večeru při večeři, kterou připravovalo vždy pár jedinců, kteří si do vaření nenechali mluvit, ale bylo vidět že mají již zkušenosti, protože jídlo pro 9 lidí všem vždy chutnalo a díky nám jedlíkům se vždy snědlo beze zbytků. Druhý den jsme se již vydali na vyhlášené sjezdovky pod vrcholem Jungfraujoch, který se pyšní nejvýše položenou vlakovou stanicí Evropy, ale vyjede se sem pouze vláčkem asi za 100EUR. Je zde i možnost vyhlídkového letu vrtulníkem nebo vyhlídkovým letadlem, což zde bylo plně využíváno. My jsme vždy radši odpočívali při dobré vyhlídce a dobrém občerstvení, protože tentokrát bylo jasné slunečné počasí a lyžovalo se opravdu parádně. Cesta lanovkou z Grindelwaldu trvala bezmála 40 minut, pak nás přivítali krásně upravené sjezdovky a nádherné výhledy na okolní vrcholky. Bylo zde vcelku málo lidí, takže kapacita lanovek byla dostatečná bez front, a na sjezdovkách kromě několika školních skupin nebyl téměř nikdo. Největší zážitek asi pro všechny byl sjezd po závodní trati z Lauberhornu až do Wengenu, což je převýšení více jak 1200 metrů. Na sjezdovce byla ještě vidět vyznačená trať pro závodníky. Na ledové krustě se ale nedalo lehce zatáčet, a tak jsme jeli opatrně. Nechápali jsme, jak toto mohou závodníci jet v kuse, těžké úseky prostě přeskočí, ale v té rychlosti nemohou vidět kam dopadnou, no prostě jsou to borci. Pochopili jsme, jak se jim jede skoro o život, a že to není jen sport ale druh jakéhosi šílenství oproti jiným sportům. Na závěrečném dojezdu jsme si plně zasloužili čepované pivečko za 7CHF, což je pro nás všechny ještě přijatelná cena. Ani u této restaurace nechyběla tradiční stodůlka s poněkud jiným vzdouškem. U statku pobíhal statný kohout, který nás udivil svými pařáty. Ty připomínaly spíše nějaké sněžnice, což nás velice pobavilo. Večer na pokoji se zjistilo, že nám chybí jeden klíč ze tří, a tak jsme zaháněli poněkud chmurnou náladu hrou na filmy, u které jsme se náramně pobavili, od pantominy až ke mluvenému slovu. Třetí den byl opět podařený, jezdili jsme pod vrcholem Jungfrau(4150m), nanejvýš však do výšky 2320metrů, kam vedla poslední sedačka, pak bychom museli již vláčkem neboli zubačkou. Pořizovali jsme nádherné fotky a užili si nejvíc sjezdů po desítkách lyžařských tratí. Lidí znatelně přibylo, parkoviště na cílové stanici lanovky bylo zcela plné. Na svazích bylo více lyžařů, ale ne tolik aby jsme o sebe zakopávali. Bylo jasné, že nejvíc lidí se nechalo svézt vláčkem na vrchol Jungfraujoch, a hodně jich taky jezdilo na saních. Podle starých záznamů zde je už od r.1922 každý rok mistrovství ve sjezdu na saních o délce 15km(nejdelší sáňkařská dráha na světě), kdy to jeden zkusil a našli ho až po pár hodinách sedět dole v jedné z hosticů v Grindelwaldu, a tak z toho vznikla tradice dodnes. V době naší návštěvy probíhala v centru Grindelwaldu soutěž v umění vytvarovat z obrovského kvádru sněhu nějakou sochu, účastnící byli ze všech koutů světa. My jsme ale měli zábavu na pokoji zcela jinou, googlovali jsme jména všech členů naší výpravy na internetu. Zjistili jsme tak, že mezi námi byli dva masoví vrahové, známí umělci a sportovci. Kdo se nezúčastnil, tak věnoval svůj čas jiným zálibám, jako karty či kulečník, dopíjeli soudek, prostě zábavy zde bylo dost. Po tomto náročném dnu jsme využili návštěvu zdejšího bazénu, kde jsme se vyřádili na tobogánu a velkém bazénu s mnoha odrazovými můstky, kde jsme byli téměř sami až do konce otvírací doby (20:15h). Ještě dodám, že vstup do bazénu byl pro nás zdarma. Poslední den jsme vstávali příjemně naladěni na poslední lyžovačku, kterou jsme naplánovali na First, který byl první den v mlze, ale dnes bylo jasno a tak jsme se nemohli dočkat. Vyjeli jsme kabinkou a následnou sedačkou až na Oberjoch (2500m n.m.), kde bylo opravdu nádherně. Viděli jsme zde skupinu kamzíků, jak se pasou na kousku odkryté trávy na skále, i stopy rysa, který je zde udržuje v pozoru. Za zmínku stojí jistě ještě jedna atrakce, kterou bychom jistě hlavně v létě chtěli někdy vyzkoušet. Jedná se o adrenalinový padák těsně nad zemí, kde se řítíte z kopce dolů až 84kilometrovou rychlostí asi 500metrů kolem sjezdovky. V poledne jsme využili sluněním na příjemných lehátkách v pěkné hospůdce a vychutnávali si zdejší slunečné klima a rozhled. Odpoledne jsme tak zakončili parádně a sjeli do údolí po dlouhé sjezdové trati, kde jsme sedli na skibus a vraceli se na naši základnu. Jako zázrakem se našel i ztracený klíč a my jsme plni spokojenosti a zážitků se po 5 dnech vraceli domů. Cesta přes noc proběhla rychle a to díky dobrému řidičskému umění našeho průvodce a řidiče v jednom Šotymu, kterému patří poděkování za podařený výlet. Autor: Franta Jáchim

 

Mikrobusová přeprava

webové stránky léto

GoPro video

Shut Board

© Copyright 2002 – 2007 SkiVysocina.cz, web site byl vytvořen v phpRS, za podpory firmy CaberNet Software Admin