Ski Vysočina

Švýcarsko - Davos 01-04.2.2007

Rubrika Lyžařské výlety - deníky,   Vydáno 11. 11. 2007,   Přečteno 5143x



 

Tak už je to konečně tady, evropská mekka všech lyžařů – Davos. Je osm ráno a mechanik udržbář v jedné osobě, bratr, ještě před odjezd tunninguje Caravelku. Objevil se nepatrnný problém, nějaké kladky na alternátoru. Závada byla opravena, nebo spíše díly vyměněny bleskurychle. Odjezd se nepatrně posunul, od Němíka vyjíždíme o 90 minut déle, než jsem původně plánoval. Sestavička je opět skvoucí: nechybí ostřílení borci, ale i úplní nováčci. Mezi ostřílené borce s určitostí můžu zařadait Němíka, Gábinu a Fida. Úplnými nováčky jsou Šárka a Henry. Zbytek už se mnou nějaký trip už absoloval, ale ne až tolik, jsou to Románek & Jana a Franta alias Šlajfa. Jen slyším jméno Šlajfa, tak už mi hrůzou stojí vlasy, co zase vymyslí. Cesta na hranice probíhá jako vždy v klidu a v pohodě, ani film neběží. Všichni vedou usilovnou diskuzi o tom, na kterým kopečku to bude nejlepší, jaké vzít zrovna na ten den správné vybavení a samozřejmě jaké bude počasí. Den před odjezdem jsem měl jeden hotline zhůry, bylo mi přislíbeno azúro jak ze žurnálu, tak uvidíme. Během cesty jsme se demokratickou většinou rozhodli, že ještě před vstupem do civilizované Evropy navštívíme nějakou útulnou hospůdku na lehký obídek. Osádku vysazuji před restaurací v Dolním Dvořišti a jedu doplnit palivo za poslední koruny, co mi chřestí v peněžence. Když se vracím, tak nestačím valit bulvy. Někteří vyvolení si asi vzpomněli na svá dětská léta a vysloveně řádí v dětském koutku. Jen jim dát dudlíka. A bulvy valím podruhé, když se dozvídám, že lehký obídek se pravděpodobně promění v divokou žranici. Servírka postupně přináší dvě kachničky, smažený sýr velký jak půlka Evropy a podobné pamlsky. Po odbavení v restauraci a následném odbavení na hranici instaluje a zapíná „ještě zatím“ Roman DVD, už si nevzpomenu co to bylo, ale asi to bylo zajímavý, protože „děti“ přestali zlobit. Za Lincem, to začíná: „Šoty, nemohl by jsi přizastavit na malou“? „Jasně“ říkám, a vyhlížím nejbližší odpočívadlo. Najednou SMS a říkám si: „vítejte v Rakousku“, ale ono ne, to Fido už měl asi fakt na kahánku, nebo spíš na karhánku a nebyl línej napsat mi SMS. To víte, ze třetí řady je špatně slyšet. Kilometry naskakují pomalu, ale naskakují. Salzburg, hranice a hele, už jsme v Německu. U jezera Chiemsee další čůrací, jen holky mají trochu problém, protože není kam. Do Mnichova co by kamenem dohodil. Už se pomalu stmívá, je taky šest večer a před námi ještě více jak 350 kiláků, je to nekonečný, ale snad to bude stát za to. Před Mnichovem to konečně rozbaluje D.J. Franta. Má i videoklipy. Je opravdu vzorně připravenej. Jeden hit za druhým...Holky z naší školky, Knoflíky lásky, Franto dobrý!!! Ale ta Alizee mi v tom nějak nehraje, ale pozor, aha, ona je bez plavek. Tak to potom Šlajfo jo, to ti schvalujeme.A protože všichni jsou po tomto číslu nějak rozparádění, nasazuji další pecku, tentokráte ale z úplně jiného soudku. V telce běží pohádka o dvou princích, kteří hledají tu svojí princeznu. Pohádka má neobvyklý název: Děvky na E55. To už ale pádíme z Mnichova k Bodamskému jezeru. Děti už jsou opět v klidu, nevydávají ani hlásek, že by ta pohádka? A taky je mi divný, že najednou nikdo nechce na záchod. Po 150km kilometrech odbočuji na plánovanou přestávku, musím se zastavit za tetičkou, která tu žije. Zajížďka je opravdu nepatrná, protože bydlí přímo u dálnice. Přivítání je srdečné, jako vždycky. Všichni jsou zahnáni do salónku, kde už je připraveno malé pohoštění, čaj, buchty ....no prostě normální návštěva. Prohodil jsem s tetou, co je nového, atd..., vždyť to znáte. Pojedli jsme, popili a hurá dál, ještě nás čeká závěrečná erzeta, posledních 150 kiláků. Ten celník na lichtenštejnské hranici vypadá nějak podezřele, nebo jsme podezřelí my???? Odstavuje nás do odstaváku, bere si skipasy, špatně,....ještě zatím cestovní pasy a mizí v útrobách celnice. Připoutaní jsme, podle předpisů jsem taky jel, v čom je problém? Za 5 minut se vyvalí zpátky, má takovou prďáckou kšiltovku a prej kam jedeme? Má to blbec napsaný na autě: lyžování v Alpách, takže asi opalovat se. To neví, že za třemi kopečky leží Davos, nejznámější to středisko Švýcarska? Ještě si plete notebook s navigací, ptá se na švýcarskou dálniční známku (kterou stejně nemáme, protože ten kousek projedeme po státovce) a hurááá...jsme v Lichtenštejnsku. To už je třetí země, v které jsme se zjevili. A frčíme dál, po švýcarský dálnici :), kde by se ve čtvrtek dvě hodiny před půlnocí vzala na dálnici hlídka, která kontroluje známky? Nikde. Dálnicí jsme opět ušetřili nějaké minutky, můžeme večer posedět o chvilku déle. Se záchodem už nikdo neotravuje, že by si pořídili z pet lahví bažanty, chytří na to jsou dost. Při představě točeného pivka G10, vychlazeného na správnou teplotu, sešlapuji ještě více pedál. Musím, šplháme totiž na náhorní rovinu, na které Davos leží. Ještě 4km dlouhý tunel a už jsme tu. Pěkné, pěkné, pěkné. Noční život v plném proudu, korzující páry, přesvícené bary, jen vplout. My ale musíme dál, ubytování je ve 25km vzdálené vesničce Alvaneu. Pár zatáček a jsme tam. Někomu ale moc dobře neudělali, Gába je zelená jak sedma, to má z toho, že nejela s ostatními na jedné lodi a nepila. Nemohla, bere antibiotika, to jí omlouvá. Ubytko nacházíme na první pokus, jenom jedno couvání, ale to bylo způsobeno příliš rychlým vpádem do vesnice. Už se těším na antibiotika G10. Ubytování není jen tak nějaké, máme na tři dny pronajatý celý barák. Je velice pěkně vybavený, nic nechybí ba naopak, jsou věci a zařízení, které normálně nejsou standartní, kožené sedačky, sauna, kouzelná koule.... Chviličku ještě sedíme, popíjíme, baštíme popcorn s brambůrkama, a po hodině jdeme kolektivně spát. Cesta byla opravdu náročná, 800kilometrů za jeden den je dost slušná porce. Ráno budíček v sedm. Za oknem, jak jsem sliboval, vymetená modrá obloha. Jako vždy první vylézá z pelechu Gába, něco připravuje v kuchyni, že by snídaně? Je to snídaně. Sedíme u kulatého stolu, přežvykujeme ňaminy z Tesca a plánujeme, na který z pěti možných kopců vyrazíme. Vyhrává Jakobshorn, druhý největší co do počtu sjezdovek. Lanovky jezdí už od 8:15, ale jelikož tu budeme tři dny, tak není kam spěchat. Většina si stejně poprvé obuje přaskáče poprvé v sezóně, někdo dokonce poprvé po šesti letech (ale šlo Ti to). Do Davosu přirážíme před devátou, parkujeme hned u stanice kabinky. Chtějí za to 5 frantíků, což není moc, ve Špindlu svého času vybírali taky kilo, ale potom to mazaně rovnou zakomponovali do senzační ceny 750 Kč. Vybírám od všech kartičky z časopisu SNOW, za které na kase dostaneme dvoudenní permici na celý areál a jako bonbónek navrch asi kilo malilinkatých Snickersáčků. Čokoládka – mňam. Skipasy jsme dostali, nic nám nebrání nasoukat se do první kabiny, potom do druhé a už jsme nahoře. 2600 metrů a nějaký drobný, celý areál jak na dlani, sluníčko se opírá do zad, vyžehlené sjezdovky, paráda. Popisovat každý sjezd nebudu, to se musí prostě zažít. Základní jsme vytvořili na konci sedačkové lanovky Jatz Quattro, byl jsem až taky drzý, že jsem si v pověšeném baťohu nechal foťák i kameru. Celý den vypadal asi takto: sjezd, sjezd, focení, sjezd, svačinka, sjezd, sjezd, pivo, odpočinek, siesta, sjezd sjezd, video, pivo, sjezd, opalovačka, sjezd, sjezd. Jediné, co se nepovedlo je to, že Henry si vylil celou slivovici do baťohu a mě se vybili baterky ve foťáku. K autu jsme se dostali kolem půl páté, přezout a hurá na baráček. Teplá sprcha a vychlazené pivínko už čekalo. Po hygienické očistě těl a fyzickém naplnění žaludků usedáme u kulatého stolu a diskutujeme o tom, co jsme zažili. Franta rozjíždí svůj mixpult, už ani nevím, jakou „novinkou“ nás chtěl nažhavit. Moc nás nenažhavil, po sedmé jdu raději nastartovat saunu. Přemýšlíme, kde si zřídíme odpočívárnu. Po první kúře jasně vyhrává venkovní veranda. Saunování se oddávají Šárka, já (Šoty), Němík a František. A Aru nenapadlo nic jiného, než vzít foťák a jít si nás vyblejsknout, úchyl jeden. Nebojte se, pohledu na tyto nechutné fotky budete ušetřeni, nekompromisně zcenzurováno. V devět ještě volá paní domácí, jestli je vše v pořádku. Pokračujeme v postupné konzumaci potravin a lihovin, které jsme si s sebou přivezli. Do půlnoci se postupně všichni vytratili. Sobota: hádejte, kdo vstává jako první? Já to nejsem! Den začíná úplně stejně, jako ten předchozí jen s tím, že snídáme něco jiného-párky, a za okny není až tak modrá obloha. Pro dnešní den máme připravenou opravdovou lahůdku, lyžařské středisko Parsenn, zkombinované s odpolední návštěvou lyžařského závodu volnou technikou na 10km žen. Káča Neumannová pojede, není tedy důvod, proč bychom nešli ani my. Opět přijíždíme kolem deváté a opět platíme 5 frantíků parkoviště. V autě ale vezeme něco navíc, pravý švýcarský zvon pro krávy. Když fandit, tak pořádně. Přezouváme se, a kdopak to naproti nám jde? Česká lyžařská kombinéza, Martin Koukal se jde na nedaleký běžecký stadion připravit na ranní závod mužů. Pozdravujeme ho, přejeme hodně štěstí a omlouváme se, že nejdeme fandit, lyžování je v tomto momentě důležitější. Ale na Katku určitě přijdeme, slibujeme. Středisko Parsenn obsluhují červené vláčky, ty které jsou vždy spojovány z Davosem. A víte, že právě v tomto středisku byly postaveny první lyžařské vleky? Tak huráá do vláčku. Ve 2200metrech přesedáme do dalšího, který nás vyváží až do výšky 2600metrů. Čím stoupáme výše, tím mlíko houstne. Na vrcholu je viditelnost skoro nulová. Ale my se toho nebojíme, a zařezáváme první obloučky do perfektně připravených sjezdovek. Po dvou hodinách ježdění už není po mlze ani památky, sluníčko se na nás opět směje a i příjemně hřeje. Okolo jedenácté se přesouváme do severní části střediska a objevujeme tu nespočet dalších sjezdovek, na kterých vykrajujeme další a další carvingové oblouky. Po obědě se menší polovina skupinky loučí a mizí na závody. Lyže jsme nechali nahoře, nemáme strach, že by nám je tam někdo ukradl. Jsme přece ve Švýcarsku. V sestavě Ara, Jana, Franta a já se svážíme vláčkem do Davosu. Plánujeme, jak se přezujeme do bot, ve kterých půjdeme i zpět k lanovce. Za druhým rohem opět potkáváme Martina Koukala, podává nám informace o tom, jak dojeli ostatní. Když se s ním fotím, prohazuji bonmot, že jsme jako skoro sousedi, on ze Ždáru a my z Jihlavy a Kouky s naprostým klidem řekne: „já vím, SkiVysočina“. Jen jsem mu zapomněl říct, aby se večer u nás na baráčku zastavili, že bychom jako s nimi oslavili bodíky do svěťáku. Stadion jsme našli hned, prohazujeme pár slov s lidičkama z Fanclubu Katky ze Zadova. Probojovali jsme si místo přímo na startu a už to začíná, Ara zvonu nedá odpočinout. Katka vybíhá předposlední. Start, deset sekund a je fuč. Pak ještě dvakrát projede kolem, ale to už se přesunujeme do cílové rovinky, přímo pod komentátorské kabinky. Nějaký domorodý pořadatel se nás snaží vystrnadit, ale nedaří se mu. Celý závod se držela na druhém místě, ale nakonec skončila čtvrtá, je to trochu zklamání. Ara kouká na mobil a suše nám sděluje, že jsme byli vidět v televizi, tak alespoň malá náplast. ale to už jsme opět na sjezdovce a najíždíme další a další kilometry. Poslední sjezd jedeme společně, jen Henry už nemůže, tak odpočívá na základně. Nějak jsme se ale špatně domluvili a najednou už jedu jenom s Gábou a Frantou. Přijíždíme k přestupní stanici kabinky, blíží se čtvrtá hodina. S Frantou usuzujeme, že ještě stihneme dojet až dolů. Aúúúúú, to byla chyba. Sjezdovka se změnila v zmrzlý, štěrkový lom. Aúúúúú, lyže jen jiskří. Gábina nás asi zabije, určitě si zničí své nové Gé Es devítky. Do toho ještě mlha, nevidíme ani na krok. Konečně jsme se s Frantou vynořili u stanice, v pravý čas, chybí pět minut do čtvrté. A Gába nikde. Beru mobil a volám, nic. Tak to je ale vzrůšo. Snad se jí nic nestalo. V hlavě mi probíhají myšlenky na záchrannou akci ve spolupráci se švýcarskou horskou službou, bernardýni se soudkem rumu na obojku.... „Já tak rád trsám trsám, já tak rád trsám trsám“, mobil. Padá mi kámen ze srdce, Gábina už je v kabině. Sakra, jak se tam dostala, když jsme byli rychlejší a čekali jsme u vstupu? To je mi ale záhada. To bude sekec mazec. Nakonec jsme se všichni sešli na základně a společně sjeli k autu. A všichni už se těšili na Ariho steaky. Večer probíhal v klidu a pohodě, jako by byly Vánoce, falešní sobi, kouzelná koule, pohádka o králi Jelimanovi, jen ten Doktor z hor se mi tam nějak nezdál. Zaskákali jsme si dokonce i panáka a ve tři, nebo čtyři ráno, to už si přesně nepomatuji, jsme šli na kutě. Bylo to každopádně hodně dlouho potom, co jsme vypili sud a většinu z alkoholických nápojů, které jsme si přivezli s sebou. Bylo to i hodně dlouho potom, co Doktor z hor zavřel svojí ordinaci, protože konkurence měla silnější světlo.Více bych se o této noci nezmiňoval. Prostě jsem se opil jako čuňátko. Neděle ráno: ve Šlajfově soupravičce si notuje Fanánek & a jeho tlupa alkoholiků, Gábiny to dílo a mě, možná i ostatní, bolí hlava jako střep. V 8:00 přesně zvonek, paní domácí přišla vyúčtovat. Musela ze mě být asi hotová, když viděla takovou ploužící se trosku ladnými kroky pohybovat se po apartmánu. Následky včerejšího pivního a slivovicového uragánu jsou doslova katastrofální. Útěchou mi je fakt, že v tom nelítám sám. Ještě se našlo pár dobrovolníků, kteří se nebáli a oddávali se dýchánku na plný pecky. Obraťme list. Je ráno, společná snídaně opět náramně chutná všem, i na psa Fida něco zbylo. Uskutečněná myšlenka společných jídel byla vskutku mistrná, zvláště pro ty, kteří vařečkou a sporákem až tak moc dobře neovládají. Proto musím pochválit mistry cechu kuchařského, kteří se o naše žaludky starali. Nejvíce v kuchyni byli viděni Němík, Gábina, Šárka a Ara. Po snídani už na nás čeká jen zabalení věcí a mírné poklizení. Za půl hodiny už jsme opět na parkovišti pod sjezdovkami a vybalujeme naše nádobíčko. Čeká nás třetí, poslední díl do skládanky jménem Davos. Jelikož se předešlý den víceméně všem líbil, je jednomyslně zvoleno opět středisko Parsenn. Před odjezdem bylo domluveno, že na třetí den si každý přikoupí jednodenní permici, protože dvoudenní volňásek už jaksi vypršel. Oficiální cena je 40 „juropáků“. Během předchozích dvou dnů jsme ale přišli na to, že by se to dalo trošičku obejít. Holt češi. A tak místo devíti skipasů kupujeme pouze tři a po 20. minutách se vyvážíme v trojčlenných skupinkách červeným vláčkem kolejáčkem. V areálu se čipuje pouze v údolních stanicích, nahoře, až na jednu vyjímku, NIKOLIV. Tím se pošetřilo nemálo tvrdé měny, každý si to dovede spočítat. Ruším veškeré zásady a i třetí den jdu na plac. Ale už je to jen takové poježdění bez šťávy, spíše opalovačka. Na to, že je začátek února, paprsky celkem silně zbarvují tváře do červena. Ve dvě to stejně balím a jdu se psychicky a fyzicky připravit na cestu k domovu. Odpoledne se opět všichni sjíždějí na parkoviště, někdo dříve, někdo později, s pomocí i bez pomoci. Fido je ztřískanej jak pivní hovado, museli mu z kopce hodně pomáhat. Nechápu, z jakého důvodu to udělal. Že by z lítosti nad tím, že už tato vskutku parádní lyžovačka končí? Věci už máme všechny v autě, srovnal jsem to systematicky, aby jsme ráno, kdy dorazíme domů, nehledali zavazadla a nádobíčko po celém autě. Je čas udělat pá pá, míjíme ceduli Davos, nikdo moc nemluví. Dovolím si říct, že tolik zážitků, co jsme tu v tak krátké době zažili, se jen velmi málo poštěstí. Pro mě osobně to byl zatím nejlepší výlet za lyžováním. Velkou měrou se na tom podílela skvělá parta lidí, která se tu sešla. Významný vliv ale mělo i počasí, které se dá vyjádřit snad jen termínem fantastické. Cesta zpět probíhala prvních 5km v pohodě, následně jsme se zasekli v koloně odjíždějících aut a vzdálenost 40km jsme zdolávali skoro tři hodiny. Dále už to probíhalo jak jinak než v pohodě až do doby, než se mi chtělo spát, to bylo někde u Salzburku. Tam mě vysvobodila Jana, která seděla vedle mě. Snažila se komunikovat a to mě zachránilo. Byl jsem najednou jak politý svěcenou vodou, únava oči byla tu tam. Ale pravidlo „stop lyžování ve dni odjezdu“ stále platí, jen jsem udělal malou vyjímečku, musel jsem. Do Jihlavy jsme dorazili okolo páté hodiny raní. Závěrem bych chtěl poděkovat všem zúčastněným za to, jak skvělou partu, i přes to, že se skoro vůbec neznali, vytvořili a že nezkazili žádnou srandu. Bylo to jen několik dní, ale určitě na ně hodně dlouho nezapomenu.

© Copyright 2002 – 2007 SkiVysocina.cz, web site byl vytvořen v phpRS, za podpory firmy CaberNet Software Admin