Ski Vysočina

Norsko deník (2012) pokračování

Rubrika Skryté články,   Vydáno 00. 00. 0000,   Přečteno 5823x



desátý den - 11. 7. 2012 - středa

Tak zase si jednou můžeme trošku pospat, ráno počasí celkem pohoda, docela teplo a na ten dekl z mraků už jsme si tak nějak zvykli. Jsme na sebe pyšní, jak zesynchronizované máme to ranní balení a pakování, jaký systém už v tom máme. Je to dané také tím, že čím jedeme dál na jih, tím propracovanější chatičky tu jsou. Jsou tu různé police a výklenky, kam se dají různě položit či zasunout bedny a tašky, chaos prvních dní už je pryč. Spokojeně vyjíždíme vstříc novým zážitkům, když najednou Marta vykřikne: „Bundy! Nechali jsme tam bundy!“ Bundičky byly pečlivě pověšené na ramínku v jednom z výše zmíněných výklenků. Naštěstí hned po nasednutí do auta měla takovou tu předtuchu, že něco zapomněla, tak šrotovala a vzpomněla si hned po pár minutách jízdy. No ještě že tak, nepromokavé bundy budou ještě zapotřebí! Asi po půl hodině jízdy zastavujeme na parkovišti, odkud je výchozí bod k dalšímu ledovcovému splazu jménem Briksdalbreen. Na rozdíl od toho včerejšího, kde jsme byli úplně sami, je tento obrovskou turistickou atrakcí. Restaurace, obchod se suvenýry a parkoviště plné autobusů, aut a turistů. Spousta z nich si pronajímá speciální přibližovadla zvaná trolí vozíky, které je zavezou po asfaltu kolem nádherného vodopádu (další padá ze skály hned naproti parkovišti) až skoro ke splazu. Je to poněkud komerčnější, než včera, ale scenérie jsou tu fakt úžasné. Ale kdo si na led nesáhl včera, tak už si nešáhne, cesta končí u ledovcového jezera, po kterém plavou kry a okolní skály se v něm nádherně odrážejí. A dál už jen závora a zákaz. No, ono by to stejně o moc dál nešlo, po pár desítkách metrů začíná prudká skála. Navíc jsme svědky toho, jak v ledovci zapraskalo a kusy ledu několik kubíků velké s rachotem padají dolů. Na fotkách s dřívějších let je vidět, jak rapidně se za posledních 8 let ledovec zmenšil, v roce 2004 sahal o několik set metrů dál. To bychom si na něj šáhli. Fotky budou ale krásné i tak, při pózování s plechovkou Plzně, kterou jsem svému muži jako soumar vytáhla až nahoru se seznamujeme s českou rodinkou. Jejich maminka stojí po kolena ve vodě, 0 stupňů teplé, nebo spíš studené, a pózuje s ledovou krou a jejich hyperaktivní chlapeček si chce pořád hrát na honěnou. Cestují se dvěma malými dětmi Norskem se stanem, klobouk dolů. Pak zase přesun autem, rádi bychom stihli lodičku přes fjord k historickému dřevěnému kostelu zapsanému v UNESCO. Cestou zastavujeme na prý úžasné vyhlídce na fjord, ale výhledy nám zatím holt nějak nejsou souzeny. Tak si fotíme fjord v mlíku a dáváme panáčka. A to byla asi chyba. Loď ke kostelíku se odrazila od břehu asi tak minutu před naším příjezdem. Smutně koukáme na vzdalující se bárku. Smutně proto, že další jede až za hodinu, ale to bychom už kostelík nestihli otevřený, takže by asi nemělo smysl investovat do trajektu, pak rychle vyběhnout 20 minut do kopce ke kostelíku, rychle si jej z venku vyfotit a pak fofrem na poslední trajekt zpátky. Což znamená, že nikam nejedeme. Tak aspoň malý piknik na břehu, je docela teplo, ale i tak nás překvapí děti, radostně se ráchající v moři. Holt to tu v Norsku mají nastaveno nějak jinak. Příjezd do kempu Vangnes, lije, ale za mraky se klube večerní slunce, které se krásně odráží v moři. Fotím si toto zvláštní nasvícení, stejně sedíme v autě a čekáme, až přestane lejt, ať můžeme nosit tašky. Chatky jsou, jak nám Martin sliboval, přímo na břehu fjordu, místo je to nádherné, z verandy koukáme přímo na moře, jedna z chatek má dokonce i oddělenou ložnici, koupelnu se záchodem a televizi, no tak to tu ještě nebylo! Do větší chatičky jdeme my, Reháci a Fuchsovi, ale ona to zase tak velká výhra není, všichni se sem budou chodit sprchovat a my to ráno budeme uklízet! Pak mi ale Martin kazí náladu, a to velmi. Oznamuje předpověď počasí na další 3 dny, má být zima a má lejt! Mrak a dvě kapky! To znamená, že je ohrožen náš celodenní výlet na Trolí jazyk, na který se těším jak malé dítě! A po fiasku v Rondane se mnou už v lijáku nahoru nikdo nepůjde. Při tomto pomyšlení se mnou zalomcuje taková vlna vzteku, že jediný způsob, jak nevybuchnout, je skočit do moře. Je sice kosa a moře má tak 13 -15 stupňů, ale musím se jít zchladit, úplně sálám. Asi jsem případ pro psychologa („pro psychiatra“, upřesňuje Jitka později při čtení tohoto deníku), ale funguje to. Moře mě uklidňuje, plavu si sem a tam, ale do hloubky si přece jenom netroufám, on by pro mne asi nikdo neskočil. Když vylezu ven je mi strašně krásně po těle a když Ivoš seběhne s foťákem, aby zdokumentoval svou prdlou ženu, tak tam klidně skočím znovu a studené mi to pořád vůbec nepřipadá. Do budoucna opět hledím s nadějí, třeba se ta předpověď ještě změní. Večer využíváme velkého obýváku ve velké chatě, večírkujeme, hrajeme filmy, výhled na fjord, zapálená svíčka, no prostě romantika jak hrom.

jedenáctý den - 12. 7. 2012 - čtvrtek
Tak ráno obligátní panáček na zdraví a na hezké počasí a nasedat. Cestou zastavujeme u zamrzlého jezera a fotíme se u sněhových bariér vysokých tak 4 metry. V této chvíli ještě netušíme, že sněhu si ještě užijeme až až. Když kolem bariéry proběhnou cinkající ovečky, děláme fotky, které asi můžou vzniknout fakt jenom v Norsku. Já se pak šutrem do sněhové bariéry pokouším vyrýt "NORSKO 2012" a Martin mezitím ryje do sněhu velikého paňácu a špičatým kamenem zasazený do správného místa dotváří celkový umělecký dojem. Holt už dlouho nebyl doma. Jedeme dál, podřimujeme a sledujeme severskou scenérii za oknem, neb jsme docela vysoko, když náhle Kamil zařve: „Je tam!“ Martin prudce zabrzdí, my se všichni vyvalíme z auta a pomocí foťáků si přibližujeme takovou hnědou siluetu ve stádě ovcí v dáli, a fakt že jo! Je to sob! Děláme pár fotek na maximální zvětšení a pak opatrně, abychom ho nevyplašili, se bažinou zkoušíme přiblížit. Sob zatím nevypadá, že by se plašil, a tak se, co bažina dovolí, krademe blíž a blíž. No, a muselo to přijít. Zklamání, frustrace, sob je uvázaný u tyče. Lence jako by se zhroutil celý svět, celou dobu kouká po sobech, takové naděje vkládala do tohoto okamžiku! Uklidňuju ji: „ No jo, není to ono, ale je to rozhodně o level výš, než vycpaný v gift šopu!“ Ale Lenčiny smutné oči to nerozjaří. No, ale zase můžeme až k němu a fotíme si ho pěkně zblízka. Je už sice takový jetý a vypelichaný, ale živý! Další zastávka je pro změnu u vodopádu Tvindefossen. Viděli jsme jich už stovky, ale furt nás to bere. Tento je obzvláště fotogenický. U krámku se suvenýry se Martin zakouká do červeného trička s norskou vlajkou a tak mu ho kupujeme. Martin se do něj hned nadšeně převléká a my s uspokojením konstatujeme, že velikost XXL jsme odhadli naprosto přesně. Přejezd do Bergenu, krásného historického města kolem několika fjordů. Také kdysi bývalo hlavním městem. Ti Norové ty svoje hlavní města střídali jak fusakle. Význam mělo hlavně jako město hanzovní. Hlavní atrakce jsou hlavně rybí trh a nábřeží Bryggen s řadou dřevěných historických hanzovních domů zapsaných do dědictví UNESCO. Dneska tam jsou obchůdky a kavárny, ale jsme nadšeni specifickou atmosférou, kdy stylové krámečky se stříbrnými šperky či keramikou jsou v prostorách z hrubě otesaných trámů prožraných červotočem. V roztomilé kavárně si dáváme nejsilnější presso, jaké jsem kdy pila. I Kamilovi vyráží dech a to je nějaký kafař. Holky to ukočírovaly líp, daly si kapučíno a našlehané mlíčko jim to krásně zjemnilo, mlaskají blahem. Ale gurmánským zážitkům ještě dneska není konec, na rybím trhu neodoláme lákadlům a dáváme si grilovaného lososa, holky speciální fish cake, já bagetku s krevetama a kaviárem, a taky u jednoho krámku ochutnám kousek uzené velryby. Je to sice proti mému přesvědčení, jsem pasívní bojovnicí proti jejich lovu, ale když mi usměvavý prodavač kousek podává, tak zvítězí zvědavost. Ale věrna svému přesvědčení si u něj nic nekoupím. Před odjezdem si ještě jdeme prohlédnout kostel, kde je prý nejkrásnější oltář v Norsku, ale přicházíme 20 minut po zavíračce. To nás asi pánbíček trestá za to, že jsme předtím vlezli do jiného kostela jenom proto, abychom tam našli záchod. Stejně tam nebyl. Příjezd do kempu Lothe, opět přímo na břehu fjordu, asi nejroztomilejší kemp celého pobytu. Malinkatý, jen 4 chatky a kus louky na stany a karavany, ale je tu krásná stylová chata s krbem a prosklenou stěnou přímo u moře, sloužící jako společenská místnost. Ale je teplo, tak sedíme venku. Chlapi jdou na ryby, s nadšením kolem nich poskakují děti karavanistů. Tentokrát je úspěšnější Jarda, ale 2 fišky náš gang nenasytí. S Lenkou si taky zkoušíme párkrát proházet vodu, ale nic. Škoda, tady by byl k dispozici i gril. No, ale kulturní program tím nekončí, Martin, jako výraz vděku za tričko dává do placu soudeček Plzně, sám prý by to stejně nevypil. Jsme kámoši, tak mu s tím pomůžeme. Ale žádné velké ponocování, ráno jsme se dohodli na odjezdu už v 7.30, což znamená budíček v 6. Soudeček jenom zasyčí. Těsně předtím, než to zalomíme, Ivoš ještě závistivě pozoruje Germána, který před hoďkou vyrazil s čelovkou na ryby (jo jo, tady už je o půlnoci šero) a teď čistí hromadu tresek. Ryby přece berou při přílivu! Tak třeba příště.
dvanáctý den - 13. 7. 2012 - pátek
Budíček a odjezd podle plánu, dneska nás (doufám) čeká docela náročný trek, zhruba 10.hodinový výšlap k Trolímu jazyku, pověstnému skalnímu výstupku ve výšce cca 800 metrů. Tento výšlap popisují mladí kluci, sportovci, na svém blogu jako nejdrsnější trek jejich života a líčí, jak kvůli bolestem v tříslech a kolenech málem nedošli zpátky. Martin nám poslal odkaz na tento blog, asi aby nás patřičně navnadil. Je fakt, že fotky tam kluci mají naprosto úžasné, to aby si člověk vzal kinedryl, jenom aby se na to koukal. No, ale je pátek 13. A po nasednutí do auta začíná pršet. Ach jo, vidím to bledě, nasraně podřimuju a přemýšlím, jak ostatní přemluvím, abysme to aspoň zkusili. A hurá, po pár km se mraky rozestupují a dokonce probleskuje i slunko. Výlet se koná! Ostatní mé nadšení až tak nesdílí, po NP Rago mají pocity spíše smíšené a Marta se ujišťuje: „Ale nepůjdeme doufám to, co šli ti kluci, že ne?“ Jitka: „Jasně že ne, to bysme nedali, my jdeme určitě nějakou jinou, lehčí cestou!“ Martin: „ Co? Tady žádná jiná cesta nevede, to si pište, že to jdete!“ Pohled na téměř kolmou stráň, kterou se máme drápat nahoru, opepří ještě poznámky slečny, která tu prodává nápoje, suvenýry a rozdává mapky: „Ten trip vám bude asi trvat trochu dýl, než normálně, nahoře je docela dost sněhu. A řeky jsou dost rozvodněné, počítejte s tím, že budete brodit.“ Ale navzdory všemu odhodlaně vyrážíme. Úvodní kopeček je šťavnatý, převýšení cca 400 metrů, druhé podobné stoupání je naštěstí až po odpočinkovém úseku kolem jezera a chatiček. Dohadujeme se, jak proboha sem ti lidi jezdí, když jediná přístupová cesta je ta, kterou jsme se právě vydrápali. A jak sem dopravili všechen ten stavební materiál. Je tu sice jakási dopravní zubačka, ale vypadá dost nepoužívaně. Nad hlavou nám proletí vrtulník, ten by možná mohl řešit nějaké zásobování a svoz odpadů, ale stejně je to tu konec světa. Ale elektřina tu zavedená je, jako ostatně snad všude, a občas to trošku kazí romantickou atmosféru fotek. Lenka: „Všude to zas...vedení!“ (pozn. Kamil je Lenčin šéf). Po vyšplhání druhé várky stoupání nás čeká pochod po zvlněné náhorní plošině, přechod přes sněhová pole, přeskakování říček a potůčků, dokonce i bez zouvání, nezbytné skákání po šutrech, boření se v bahýnku, ale také nádherný výhled do údolí na naprosto úžasné tyrkysové jezero obklopené téměř kolmými skalními stěnami. A v jedné z nich, kdesi v dálce, naproti, se skrývá cíl naší cesty, Trolltunga. Vodorovný skalní výběžek připomínající vyplazený jazyk, 800 metrů nad jezerem. Počasí je, navzdory všemu očekávání, naprosto luxusní, chvilkama slunko, chvilkama mrak, v závislosti na tom, jak si Jitka nasazuje nebo sundává brýle. Po 5.hodinách dorážíme do cíle cesty. Lidí tu pár je, ale kvůli náročnosti výstupu to není tak strašné, jenom pár dalších bláznů, jako my. Autobusy Japonců se nekonají. Naštěstí, to by na nás řada s focením nepřišla snad nikdy. Takhle se můžeme realizovat. První jdu já s Ivošem, sedám si úplně nakonec a spouštím nohy do propasti. Ivoš je z toho trošku nesvůj, zkoumal předtím výběžek ze statického hlediska a našel jakési praskliny. Ale nakonec to dává taky. „ Jardo, foť!“  Výběžek je mírně do kopce, takže při výstupu na něj není vidět přímo do hloubky, je celkem široký a neklouže, takže nakonec si na něj troufnou úplně všichni. I ti, co když viděli fotky na internetu a i po příchodu na místo samotné tvrdili, že je tam nikdo nedostane. Prostě bobříka odvahy máme všichni. Vyhlídka je tu úžasná, nejlíp si to člověk vychutná, když si lehne na břicho a kouká dolů do propasti. 800 metrů volného prostoru šimrá kolem žaludku. A pak zasloužený oběd na skále s výhledem na jazyk. Sledujeme, jaká alotria tu provádí někteří borci a tipujeme, kolik lidí už tam asi tak zahučelo, vzpomínáme na fyzikální vzorečky a snažíme se spočítat, jak dlouho by člověk padal. Doufám, že zůstane jen u teorie. A pak cesta zpátky, trip je únavný, Lenka prohlašuje: „ Už vím přesně, co to znamená, že sotva pletu nohama!“ Marta, věrná své tradici, klouže po šutru a dopadá na zadek, tentokrát ale naštěstí do bahna, takže dopad je měkký. V zápětí ji následuje Jitka. Nešťastně pozoruje svůj zabahněný rukáv, tak ji uklidňuju: „ Neboj, za chvilku spadneš do řeky, tak to vypereš!“ A Kamil nechce zůstat pozadu, tak si na mokrém lišejníku střihne parádní parakotoul.  Jitka: „No po tobě je to tu rozryté jak od kance!“ Kamil pyšně: „No však jo!“  Cesta dolů je náročná hlavně na kolena, Marta to se svým zavázaným bolavým ale zvládá bravurně, heká jenom občas. Cestou zpátky potkáváme spoustu lidí s báglama, kteří hodlají někde nahoře postavit stan, někteří jdou i s prckama. Najít nahoře místo pro stan musí být ale pěkná fuška, buď je tam krpál, skála, sníh nebo bahno. Po příchodu na parkoviště se nejdřív vrhneme na plechovky s pivem a pak se střídáme v místních sprchách. Krulovi tam jsou nějak dlouho, tak je podezříváme, že si čtou (tak tomu říkáme od té doby, co Jarda oddělenou ložničku v chatce nazval čtenářský koutek). Ale oni se vehementně brání, že ne. Sprchy na parkovišti nám Martin poradil dobře, v kempu už by nám teď žetony nikdo neprodal. Po návratu už zvládáme jenom večeři, padáme do postelí a za burácení vodopádu usínáme, jako když nás do vody hodí. (P.S. na počasí jsme si připili jenom sami s Jardou, tak uvidíme, jestli to bude stačit...)
třináctý den - 14. 7. 2012 - sobota
Tak to tu ještě nebylo, Krulovic chatka zaspala! Největší skřivani výpravy a já, sova, je musím budit. Holky to zdůvodňují naprostým vyčerpáním a Jarda tím, že by zdrogován výpary všech těch kafrových mastí, kterými se holky večer snažily ulevit namoženým svalům. Je krásné, slunečné ráno a tak si vychutnávám kafíčko u stolečku s výhledem na vodopád a pozoruju ty naše opozdilce, jak s provinilým výrazem kmitají mezi chatkama, kuchyňkou a umývárnou. No, není to špatné být jednou za skřivana. Cestou v autě rozebíráme kulinářské zážitky naší dovolené, porovnáváme úroveň polívek z pytlíku a konzerv. Vítězem je guláš z Lídlu, který je plný kousků libového masa, poraženým těstoviny se svíčkovou omáčkou, o kterých Marta sice prohlásila: „Mě to docela chutná, je to teplé...“ ale Kamil to komentoval slovy: „Je to hnůj!“ A Lenka s Martinou to dneska plánují k večeři. Rozhodně jim to nezávidíme a Kamil už vůbec ne. Zastávka na focení u dvojitého vodopádu Latefossen nad kamenným mostem, a za pár km nás Martin vysazuje na parkovišti s nástupem na vyhlídku zvanou Preikestolen, což znamená kazatelna. Počasí je naprosto úžasné, teplo, slunko, nebe stejné, jako máme na tričkách. Přezouváme pohory za botasky a děláme dobře. Kdo může, odepíná nohavice, někteří poprvé za celou dovolenou. Nicméně to, že je krásně a že je sobota zapříčiňuje, že stejný cíl cesty jako my mají i davy ostatních lidí. Že tu bude plno, to jsme čekali, je to relativně snadno přístupná turistická atrakce (cca 4km jedním směrem, 400m převýšení, bez lidí by se to dalo zvládnout i za 1,5 hodiny) ale že tu bude takové procesí, to jsme nečekali. Jdeme jak ovce ve štrůdlu a ještě se vyhýbáme protijdoucím.  V místech, kde vzniká hrdlo lahve, se stojí i fronta. Kde to jde, tak procesí obskakujeme po okolních šutrech. Docela masakr. Ale vyhlídka z kolmé skály na fjord z výšky 800 metrů stojí za to. Společné foto v tričkách, já s Ivošem a pak i Lenka si sedáme na samý okraj, ale při těch davech lidí je to tu docela nebezpečné. Martin nás později ujišťuje, že z kazatelny prý ještě nikdo nespadl, ale tomu se skoro nechce věřit. Zpátky nás Ivoš vede zkratkou zvanou oklika přes kopec, po pár stech metrech se k nám připojuje ještě vyděšený Japonec, který si vylezl výše, asi kvůli fotu, pak nějak zbloudil a byl strašně nervozní, že najednou kolem něj nejsou davy lidí. Když se asi po 20 minutách napojíme zpátky na průvod, očividně se mu uleví. Po nasednutí do auta se trumfujeme s Fuchsovýma, kdo zažil pikantnější scénu. Krulovi mají společné foto s vášnivě se líbajícíma klučinama a Fuchsovi, kteří kvůli Martině koleni vyměnili dnešní výšlap za procházku kolem jezera, viděli píchače na pláži. Nocleh tentokrát v rozsáhlém kempu Stavanger na břehu jezera, fičí studený vítr a tak na sezení venku to není. Ale to nevadí, dneska jsme vyvětraní dost. Holky mažou kolena, ale my s Ivošem se ještě rozhodujeme pro obhlídku městečka Stavanger. Milé městečko obklopující fjord, přístav, rozjařené kavárny a hospody, neb je sobota a tu si Norové patřičně užívají.  Díky mapičce, kterou jsme našli pohozenou na chodníku, jdem zpátky do kempu zkratkou. Ostatní ještě sedí a švitoří, tak si společně zapanáčkujeme a spát.
čtrnáctý den - 15. 7. 2012 - neděle
Popojedeme asi 150km a čeká nás další výšlap, tentokrát ke světoznámé raritě Kjeragbolten, šutru šprajcnutému mezi dvěma kolmými stěnami ve výšce skoro kilometr nad fjordem! Ti odvážnější prý na ten šutr i seskočí, fotky v prospektech vypadají hodně adrenalinově. Výstup není až tak dlouhý (cca 10km tam i zpět, převýšení asi 600m), ale je označen jako hard, místy se šplhá po docela prudkých skalnatých plotnách. V místě nejprudšího stoupání jsou nataženy řetězy. Skály jsou úplně holé, takže se odrývají fantastické výhledy do údolí. Holky, co mají závratě, se děsí zpáteční cesty, až tu hloubku budou vidět pod sebou, ale jak se později ukáže, tak zbytečně. Počasí docela ujde, je sice pěkná klendra, zataženo a nahoře fučí, ale neprší. A to je dobře, protože v mokru se tento trek nedoporučuje, kdyby tu člověku podklouzla noha, tak místy by to byl docela slušný tobogán až do údolí. Nedoporučuje se ani pro děti, což je ale spoustě lidí očividně jedno, mrňousků tu pobíhá docela dost. Fůra Norů taky pojala tento výšlap jako nedělní venčení pejsků, potkáváme všemožné psí rasy od minipudlíků s držadlem na přenášení ze šutru na šutr až po rotvailery, u kterých hrozí, že když zavětří sličnou fenku, tak svého páníčka strhnou z útesu. Lidí je tu sice míň jak včera, ale na tripu označeném jako těžký, jsme jich tolik nečekali. Strmé výstupy střídají kratší sestupy a plošiny a za cca 2 hodiny jsme u cíle. Kilometr vysoké kolmé skály jsou fantastické a slavný šutr je fakt hříčka přírody naprosto jedinečná. Odvážlivce na šutru lze fotit z protějšího svahu pokrytého zledovatělým sněhem a svažujícího se přímo do propasti. Ač to na první pohled nevypadá, focení je podle mne mnohem nebezpečnější, než pózování na šutru, tady kdyby někomu uklouzla noha... Navíc se tu dychtivých fotografů mačká několik, kdežto na šutr se ukázněně stojí fronta. Já, Ivoš a Jarda si zapózujeme, ostatní k tomu nepřemluvíme. Lenka s Martinou se po gáblíku zvednou, aby měly dost času na obávanou zpáteční cestu, Krulovi a Reháci si ještě zajdeme na další vyhlídku (poradil nám ji Plzeňák, kterého potkáváme už poněkolikáté) a uděláme ještě pár fotek. Jitka zaujímá čím dál odvážnější pózy. A pak šup šup, zpátky to seskáčeme jak kamzíci, plotny jsou sice prudké, ale drsné a nekloužou. Na parkovišti vyzvedneme Fuchsovy, Martě koleno nateklo a tak výstup nepřipadal v úvahu. Ale užili si to taky, hráli scrabble u kafíčka v dřevěné boudě s nádhernými výhledy. Na parkovišti ještě splknem s Plzeňákem, naším už starým známým a jeho známou, 70letou paní. Když jsem jí vysekla poklonu, jak ten výšlap bravurně zvládla, tak suše odvětila: „To byla jen taková lepší procházka, to už jsem šla horší!“ Přejezd do příjemného travnatého kempu Valle na břehu jezera, spát budeme opět pod drnem a, jak Ivoš poznamenal, tentokrát tu dokonce ani nic nehučí.  Vodopády samozřejmě vidět jsou, ale tentokrát jsou výjimečně tak daleko, že nejsou slyšet. Po večeři porada, jak zorganizovat poslední část cesty, jestli si někde mezi Oslem a Kodaní střihnem nocleh, nebo to pojedeme přes noc. Přespání nám přijde jako příjemnější a hlavně bezpečnější varianta, domlouváme se, že ráno vyrazíme brzy, v Oslu dáme 4 hodiny prohlídku a pak pojedeme kam to půjde, a kolem 8-9 večer se budeme na švédském pobřeží snažit najít nějaký kemp. Martin tvrdí, že je tam jeden kemp za druhým, tak to snad nebude problém.
patnáctý den - 16. 7. 2012 - pondělí
Odjezd už v 7, takže budíček 5:45. To je o hodinu dřív, než vstávám do práce! No, vyspávací dovča to teda moc není. Cestou do Osla se na nás usměje štěstí. Zastavujeme u nádherného dřevěného kostela Hedal, 800 let starého a dokonce největšího svého druhu v Norsku. Ten zapsaný v UNESCO, který jsme zmeškali kvůli ujetému trajektu je prakticky úplně stejný, jen o pár let starší. Obdivujeme krásnou dřevěnou stavbu a máme hroznou radost, že jsme o to nakonec nepřišli. V Oslu nás Martin nejdříve vysazuje v parku Vigeland, proslaveného svéráznými sochami. Dominantou je vysoký monument z propletených lidských těl vytesaných do jediného kusu žuly, na kterém Gustav Vigeland se svými pomocníky pracoval 16 let. Sochy jsou velice naturalistické, znázorňují postavy v nejrůznějších polohách od narození po smrt. Park je krásně osázený, provoněný růžemi a promenádu vedoucí do centra lemují další desítky soch, tentokrát bronzových. Martin nás do centra přiblíží autem, šli bysme to pěšky, ale není času nazbyt. Při prohlídce pevnosti se zrovna nachomýtneme k výměně stráže, vojáků je tu více, než přihlížejících a jsou tu i vojačky. Pak už se přes rozestavěné nábřeží přesunujeme k budově opery. Je to zcela ojedinělá, futuristická budova, která má připomínat plující ledovec. Po širokém mramorovém ochozu se dá vyjít až na střechu s výhledem na město i pobřeží. Tady se architekt vyřádil, rovných linií ti moc není, uvnitř budovy se člověku točí hlava a celá stavba prý stála 500 mil. Euro. Několik set metrů přilehlého nábřeží je jedno velké staveniště, tento velkolepý projekt má být hotov v roce 2020. No, to sem pak ještě musíme zajet. Míříme do centra, procházíme pěší zónou, katedrála s největšími varhany v Norsku, budova parlamentu, divadlo, pouliční umělci... moc pěkné. Celkový dojem kazí jen velké množství žebráků, asi z Rumunska. Vypadají jako klan, často jsou mladí, zdraví, s cígem v ruce a prostě jen tak sedí nad kelímkem s drobnými a tváří se strašně nešťastně. A pár metrů vedle sedí na lavičce další, co mají asi zrovna volno a v pohodě si pokuřují a požírají brambůrky. Fakt nechápu, že jim tam někdo něco hodí, já bych je kopla do pr...a poslala domů. Utrácíme poslední norky za oběd u McDonalda, cheeseburger tu stojí jen 10 NOK, tak to je při zdejších cenách úplně neuvěřitelné, to je stejně, jako za vyčůrání. Martina hodí poslední mince klaunovi s koulema (skleněnýma, hezky to po sobě válí), my s Ivošem dáme dohromady zmrzku, Jitka s Lenkou ještě kupují dárečky na nábřeží. Tak a jsme bez krejcaru, Martin nám holt musí stavět jenom tam, kde je záchod zdarma. Odjezd z Osla, a pak přes most do Švédska. Jedeme po pobřeží, kde, přesně jak Martin sliboval, je jeden kemp za druhým, jsou obrovské, krásné, moderní >>> a totálně narvané. Takže máme smůlu. Je to neuvěřitelné, co 2-3 km další a další moře karavanů, tady snad musí trávit dovolenou celé Švédsko a přilehlé okolí. Zato hotely žádné. Asi je to tím krátkým létem, do hotelů se asi nevyplatí investovat. Zato pro kemping jsou dlouhé a poměrně teplé noci ideální.  A nás čeká neplánovaný noční přejezd a Kodaň někdy v časných ranních hodinách.
šestnáctý den - 17. 7. 2012 - úterý
Když nás Martin asi ve 2 v noci vzbudí v Kodani, tak se jen zavrtíme v polospánku a z auta odmítáme vystoupit. Jedeme dál, ale Martin má pro nás náhradu, kolem 7.ráno nás vysazuje v německém městečku Lübeck, zapsaném v UNESCO. Potřebuje si po celonočním přejezdu chvilku dáchnout. I když pochybujeme že to po všech těch redbulech bude schopnej zalomit. Potkáváme zatím jenom pejskaře a popeláře a čekáme, až se v 7 otevřou snídaňové bary. A pak si to užijeme, po Norsku jsou německé ceny jak pohlazení po duši, čerstvé voňavé pečivo a káva jakbysmet. Tak, teď už jsme schopni vnímat i krásy městečka, jeho typickou cihlovou architekturu, spousty kostelů a krásné nábřeží s historickými plachetnicemi. 3 hodiny utečou jak nic, tady by se dal strávit v pohodě celý den. No ale máme ještě dlouhou cestu před sebou. Příjezd do Česka oslavujeme obědem v české hospodě, řízky, smažák, vepřo-knedlo-zelo, svíčková, pivo, kofola... Jo jo, už se nám stejskalo. Přece jen tam někde v hloubi duše (nebo spíš žaludku?) jsme všichni praví vlastenci.
shrnutí:
Od tohoto výletu jsme čekali dost, ale i tak výsledek předčil naše očekávání. Bylo to super!!! Viděli jsme vodopády, ledovce, fjordy, vyhlídky, moře, rybářské vesničky,historická města, půlnoční slunce, polární kruh, několik památek UNESCO, kulturních i přírodních, zažili jsme pohodu i adrenalin, slunko a teplo, liják a zimu, jenom toho divokého soba jsme nezahlédli. No tak aspoň máme důvod se do Norska vrátit.

 <<<  ZPĚT   >>>

Kamery na Vysočině

  Šacberk

  Čeřínek

  Harusův kopec

  Nové Město - Ski areál

  Karasín

  Fajtův kopec

  Dalečín

  Svratka

  Olešnice

  Nový Jimramov

  Hlinsko v Čechách

  Jalovec

  Hluboká

  Kadlečák

  Vysoká

  Brtnice

  Bystré-Hamry

  Luka nad Jihlavou

  Křemešník 

Mikrobusová přeprava

webové stránky léto

GoPro video

letecky na lyže

© Copyright 2002 – 2007 SkiVysocina.cz, web site byl vytvořen v phpRS, za podpory firmy CaberNet Software Admin